Prohledat tento blog

sobota 19. května 2018

Můj nejkrásnější dárek ke dni matek ;-)

Tenhle článek bude vzpomínkovej... A nebude ani tak o dni matek letošním, (i když i k tomu se úplně na konci dostanu ;-)...) jako především o tom před pěti lety...
Aneb, kdo si stejně jako já potrpí na čtení porodních příběhů, ten si přijde na svý... kdo ne, ten může sjet až na tu část pod srdíčkem ;-).

Tehdy před pěti lety jsem totiž ke dni matek dostala ten nejlepší možnej dárek, jakej matka může dostat...Neb v 03:35 mne vzbudilo hlasitý lupnutí...
Vzbudilo i manžela a taky našeho nejstaršího syna, kterej začal něco povídat, a kterýmu jsem po té, co jsem zkontrolovala čas na mobilu za horečnatého uvažování, že to teda asi byla voda (u prvních dvou dětí mi voda samovolně nepraskla), sdělila, že pokud chce na záchod, ať jde hned, že pak tam bude maminka... Načež syn zase usnul a já se opatrně vysoukala z postele... Jak jsem se postavila, tak hotová potopa...
Našplouchala jsem notně po bytě, neb jsem došla ke dveřím ložnice a v mysli právě v tu chvíli došla k tomu, že až se vysprchuju, budu potřebovat kalhotky a vložku... Takže jsem zase šplouchala zpět k prádelníku a pak do koupelny. (Představte si, že nesete lavór plnej vody a jak jdete, hladina se rozkejve ze strany do strany a při každym kroku to udělá mohutné "plesk... plesk..." na podlahu... tak přesně tak to vypadalo :-D...) Od koupelny jsem šplouchala zase zpátky k ložnici, protože jsem slyšela manžela, jak za mnou něco volá...
Chtěl vědět, co teď jako bude...
"No... teď dám sprchu, pak to tu vytřu, dobalim., a pak aby jsme vzbudili děti a pomalu vyrazili..."
Jak jsem tak stála ve sprše a pouštěla na sebe vodu hadicí, neb sprchovou hlavici se mi dva dny předtím podařilo urvat při máchání hadrů po generálním úklidu pořádaném už tradičně u příležitosti dovršení 38 tt, (což mi samo o sobě přišlo v tu chvíli hrozně srandovní, sprchovat se hadicí,) ...šlo mi hlavou: "No vidíš, ty ses bála, jak jim řekneš, aby ti nepíchali vodu, aniž by ses zase stáhla a zastavila si porod jako minule... a mimčo to vyřešilo za tebe..." ... A jak jsem se tomu všemu začala smát, přišla první kontrakce a po osmi minutách další...

Když jsem vylezla z vany, zjistila jsem, že muž mezitím vytřel a sedí v obýváku u počítače se sluchátkama na uších a pouští si tam další díl Naruta, kterýho tenkrát sledoval.
Tak jsem chystala klukům do batůžku pití a sváču a když jsem se pak chtěla s mužem domluvit, že bysme jako měli vymyslet a zavolat si odvoz, tak mne pro samý sledování Naruta vůbec nevnímal, a přes sluchátka na uších ani neslyšel... a když si po chvíli, co jsem se opakovaně snažila získat jeho pozornost, konečně ty sluchátka sundal, tak jsem mu jaksi nic neřekla, neb jsem zrovna rozdejchávala kontrakci... Což byl moc fajn scénář, kterej se nám o chvíli později podařilo pro velký úspěch ještě jednou zopakovat :-D
Nakonec jsme ovšem někdy před pátou ráno zavolali k švagrovejm a šli vzbudit a oblíct kluky. Kontrakci v 05:18 už jsem rozdejchávala v rozjíždějícím se autě a další jsem si rozdejchala těsně před výstupem u nemocnice. Švagr odvezl kluky k sobě domu a my se vydali přes areál k porodnici.

Krátce po půl šesté jsme zazvonili nahoře na sály a v ústrety nám kráčela mladší tmavovlasá porodní asistentka, který se na tváři těsně před profesionálním úsměvem, s nímž nás zdravila, mihl krátký zděšený výraz, říkající něco jako: "Šmankote, koho jsem to zase vyfasovala?..."
A mě se na tváři rozlil od ucha k uchu úsměv vééélmi pobavený, neboť jsem si promítla, jak právě vypadáme... Manžel v mikině, s kapucí na hlavě a batohem na zádech vypadal spíš jak prototyp sprejera, než vzorového nastávajícího otce... a já v obrovském bílém triku, propínací starorůžové mikině s krajkou, s širokou manšestrovou sukní, rozcuchanými vlasy staženými v čemsi, co den před tím bylo nedbalým drdolem a nohama v botách na širokých podpatcích, do nichž jsem narvala tlustý ponožky,  (neb porod chce hlavně klid a nohy v teple ;-)... snad o ničem jiném to neplatí tak doslovně ;-)... páč bez toho se prostě neuvolníte a bez uvolnění to nepůjde, jak by mělo...), jsem taky nepůsobila zrovna dvakrát reprezentativně.
Zkrátka a dobře fakt podivný existence jí tam nakráčely :-D.
Nicméně už s úsměvem se nás ptala, s čím tam jdeme. Tak jsem jí sdělila, že před hodinou mi praskla voda, čirá, narůžovělá, a že poslední hodinu a půl jsou kontrakce zhruba po osmi minutách. Načež nechala manžela s taškama čekat na chodbě, kterou se nesl pláč miminka, co se právě narodilo na "jedničce"... a mne si odvedla na vyšetřovnu, či co to stálo na dveřích toho přijímacího pokoje. Usadila mne do křesla, že dáme monitor a sepíšem papíry... na kteroužto akci se k nám připojila ještě blonďatá porodní asistentka... A tak jsem odpovídala na otázky, z nichž asi 90% bylo totožnejch s těma, na který se mne ptali dva a půl týdne před tím o tři patra níž v prenatální poradně... takže jsem s pobavenou trpělivostí odpovídala a odpovídala..., občas si dala pauzu na prodejchání kontrakce a sledovala na hodinách nade dveřma, jak se během skoro čtyřicetiminutového výslechu interval mezi kontrakcemi postupně zkrátil z osmi minut na pět.
Následně mne nechaly se převlíct do místního stejnokroje rodiček, s tím, že doktor dorazí za chvíli, že je ještě na sále, a že si můžu dojít na záchod, jestli chci... což jsem chtěla. Na chodbě stále seděl manžel, kterýho jsem ujistila, že jo, že zůstáváme, že se teď čeká na doktora.

Ten, po té co po chvíli dorazil a vyšetřil mne, konstatoval že jsem otevřená: "Tak na pět, na šest..." načež tmavovlasá PA udělala lehce překvapené: "Aha! Tak já jdu připravit trojku." A zmizela.
Já se horko těžko seškrábala z kozy... to je prostě vždycky sranda s tim břichem... A následně se svalila na lehátko, kam mne nasměroval doktor s tím, že ještě kouknem na mimčo ultrazvukem, jak je asi veliký...
Sotva ho tim ultrazvukem našel, zazvonil mu telefon.
"Podržíte mi to na chvíli?" požádal mne s omluvnym výrazem.
"Jasně..." přijala jsem od něj s pobavenim ultrazvukovou sondu, zatímco on se jal hledat po kapsách vyzvánějící telefon.
Podle všeho, někdo známej spadnul z kola... "No to já přece odsud nepoznám, jak je to hluboký, jestli je to na šití... Zajeď na pohotovost a oni se na to koleno kouknou... Prosim tě já tady mám rodičky, nemůžu řešit rozbitý kolena po telefonu..." říkal doktor do mobilu, a já se se sondou v ruce dusila smíchy až se mi břicho třáslo.
"Já se moc omlouvám," říkal lehce zrudlej doktor už mně a bral si ode mne zpět sondu a znovu hledal dítě...
"Kolik vážily ty předchozí?"
"Tři kila čtyřistadevadesát a tři kila dvěstěosmdesát," sypala jsem ze sebe vzorně.
"Tak tohle bude podobně, určitě něco přes tři kila, ale velký nebude..."

Mezitím dorazila zpět tmavovlasá porodní asistentka a odvedla mne i s manželem na "trojku", kde jsme dali Yal gel, a zatímco jsem čekala na jeho účinek dorazila novorozenecká sestra a nachystala si věci pro mimčo...
"Bude to holka, nebo kluk?"
"Nevíme," odpovídala jsem skoro omluvně.
"Nevadí, tak připravíme obojí..." a vyskládala si na pult modrou i růžovou hromádku zavinovaček a čepiček.
Pak zapnula vyhřívanou postýlku vedle a na displeji se objevilo: Přijímám dítě... Což jsem pobaveně komentovala slovy: "Ty mi ňák věřej," a vzápětí odchvátala na toaletu a z ní se přesunula vedle do sprchy. Po dvou nebo třech kontrakcích v pohodě přišla jedna už vážně bolavá a já si v duchu (aspoň myslim, že to bylo v duchu) říkala: "Musíš se víc uvolnit, seš málo uvolněná. Nádech, výdech... Uvolni se. Pusť ho..."
Další kontrakce byla zase v pohodě a já samu sebe v duchu hrdě pochválila... načež jsem se při tý další pěkně zapotila a skončila vyčerpánim opřená bokem o zeď, a jen co přešla, vypnula jsem vodu s prohlášenim: "Je čas."
Manžel mne osušil, hodil na mne zpátky toho andělíčka, vyšel se mnou ze sprchy do pokoje a pomáhal mi na to křeslo... do kterýho jsem ale já najednou zabořila hlavu a funěla a funěla, jak se mi při tý kontrakci už chtělo tlačit a po ní mu povídám: "Tak jo, je čas je zavolat."
A on ukázal na to tlačítko nad postelí a prý: "Tak si to zmáčkni."
Tak jsem si to teda zmáčkla :-D. Načež přikvačila tmavovlasá porodní asistentka... Konstatovala, že jsem plně otevřená, že miminko je trochu vejš a že už můžu klidně "přitláčet"...

Zatímco jsem čtyři nebo pět kontrakcí "přitláčela" přišla i ta blonďatá porodní asistentka, doktor, novorozenecká sestra a novorozenecká doktorka a ve dveřích zakotvila jedna či dvě sanitárky, to už jsem tak přesně nevnímala... zkrátka lidí jak na divadle. Naštěstí nejsem nastavená jako některý maminky tak, že by mne to rozhodilo, třeba až ke zpomalení či zástavě běžícího porodu... mně to přišlo spíš strašně vtipný a napadaly mne věci jako: "Nechcete zavolat ještě někoho? Ty vole, táto, neměli bysme začít vybírat vstupný, když je to naše představení tak populární..." ...Ale tyhlety kravinky mi běžely jen kdesi na pozadí mýho pobavenýho mozku, ventilovat to jakkoli navenek nebyla absolutně kapacita, neb už jsem začala regulérně tlačit.
"Dejte nám nohy sem nahoru," říkala kterási z porodních asistentek a já jen votráveně nesouhlasně zabručela, nadechla se při právě začínající kontrakci, zapřela nohy a tlačila. Když jsem dotlačila, vyzvala mne znovu k tomu co předtím a já říkala: "Ne, takhle je to dobrý."
A zatímco se ona nesouhlasně nadechovala, doktor se naklonil, obhlídnul moje nohy zapřený tam někde o cosi a povídá lehce ležérnim tónem: "Ona si tam našla takovej žlábek." A tak mne teda ta porodní asistentka nechala bejt. (Ovšem tedy, kdyby mi tenkrát někdo pomohl se z toho sedolehu zvednout do kleku, bylo by to ještě lepší ;-)...)
Odtlačila jsem další dvě kontrakce a při druhý z nich mne chytla křeč do zadní strany stehna a půlky zadku k tomu. "No super!" říkala jsem si, "lepší jak v blbý komedii..." hodila jsem nohu do strany a zkoušela to rozmasírovat.
Po další kontrakci mi najednou ta bloďatá PA vzala ruku a začala mi do ní napichovat kanylu...a já se slyšela jak unaveně kňourám: "Co mi to dáváte, já nic nechci."
"To je jen prevence proti krvácení," zněla odpověď.
"Jasně," běželo mi hlavou, "takže oxytocin. Tak pojď miminko! Pojď! Pojď fofrem," vybízela jsem ho v duchu, neb jsem měla v paměti to, jak šíleně to bolelo v závěru druhýho porodu, kterej jsem po té, co jsem si porod zastavila, jela právě pod oxytocínem a měla tenkrát pocit, že pokud to dítě okamžitě nevytlačim spodem, tak mi praskne břicho a narodí se pupíkem.
A tak jsem při následující kontrakci tlačila jak zběsilá... až jsem najednou cítila ten stoupající tlak, stejně jako při prvnim porodu, a pak najednou pálení a hlavou mi běželo: "Ha, tak to je ten "kruh ohně!", co jsem o něm četla..." Neb u prvních dvou porodů mne zřejmě těsně před tímhle okamžikem střihli. (Popravdě, při tom druhym jsem přes ty oxytocínem zesílený kontrakce necejtila tam dole absolutně nic, ani jsem pak netušila, že už jsem porodila hlavičku.) O vteřinu či dvě později to krátce prudce zabolelo a já zařvala, muž pak tvrdil že jak medvěd, a všichni kolem volali: "Hlavička je venku!" což pro mne ovšem byla v tu chvíli celkem nadbytečná informace, neb mi to bylo samotný jasný a jen jsem udělala nádech, výdech, nádech a zatlačila naposledy... a jako něžný pohlazení mnou prošlo ven tělíčko...a vážně nekecám, když řeknu, že tohle a posléze následující porod placenty bylo fakt až příjemný.

"A tatínek se může kouknout, co se narodilo..." slyšela jsem tu tmavovlasou porodní asistentku, a pak mýho muže kterak říká cosi ve smyslu: "No jo, máš jí mít."
Nevim už přesně jak to řekl, vim jen, že to, že je to holka řekl nějak podobně nepřímo. A že zatímco mi jí dávali do náruče, jsem na něj ne zcela chápavě koukala a říkala: "Počkej, jako že je to fakt holka?"
A byla to holka. Krásná. A jak muž už v době, kdy byl nejstaršímu sotva rok, furt vykládal, jak chce tři kluky, a jak je to lepší a kdesi cosi... tak jí pak, už zabalenou, furt choval a koukal na ní jak na svatej obrázek a pomalu mi jí ani nechtěl půjčit... ještěže mne napadla ta záminka s kojenim, jinak by mi jí tam na sále snad vůbec nedal.. :-D
Odpoledne jsem pak zjistila, že krom toho, že je naše holčička nedělňátko, jak si furt přál manžel, neb sám je nedělní dítě, a taky květnová, jak jsem si zas coby květnový dítě přála já... že se navíc narodila na den matek... prostě ten nejkrásnější dárek ;-)...
Tři dny jsem s ní pak chodila po šestinedělí jak v transu a každou chvíli nahlas žasla: "Moje krásná holčička."



A pořád je krásná a úžasná... a já nad ní taky pořád žasnu... i když furt tak špatně mluví a na pětiletý prohlídce před třemi dny odmítala spolupracovat tak vehementně, až si vysloužila do průkazky zápis, že je "sociálně opožděná" (na tříletý jí pro změnu napsali, že je "negativista")... Ale já moc dobře vim, že je předevšim paličatej introvert, stejně jako já, a docela i chápu její postoj: "Ne já se tu před tou cizí ženskou svlíkat do kalhotek nebudu, a ne na tu váhu si nestoupnu a měřit se taky nechci a povídat si s ní o obrázku nebudu, mě se ta ženská nelíbí, a ty obrázky na zdi snad vidíte taky, tak co bych vám říkala co na nich je..." ;-).
Sice jsem jí o tom všem, že to tam bude dělat vykládala předem, a ona mi to s úsměvem odkývala, že ano, a že ukáže a poví... ale pak se hned po sestřiččině pokynu: "Tak se svlíkni" sekla a bylo...
Ovšem pak najednou doktorka povídá, že jinak vypadá dcerka v pořádku a že teda budem očkovat, čímž mne zaskočila... S tím jsem nepočítala a naši třetí na to nepřipravovala a hlavou mi běželo: "No potěš, jako by už teď neřvala dost..."
... A tak jí položily na břicho na lehátko a: "Držte ji pevně." A já jí držela a říkala si: "Tak už jí doprčic bodněte, dokud drží." A ona držela... a oni už uklízely... A já žasla, že už je hotovo a ona ani nemukla... A tak dostala obrázek aspoň za to očkování, že byla tak statečná.
A já si říkala: "Tak to vidíš, nakonec nejlíp zvládla to, na cos jí vůbec nepřipravovala..."


A ještě před tou pětiletou prohlídkou měly děti ve školce besídku ke dni matek, na který naše třetí úplně svítila radostí v tričku s makovou panenkou, který jí na něj namalovaly učitelky... půlka holčiček měla vílu Amálku a půlka tu makovou panenku a kluci zase buď krtečka nebo Rákosníčka a na hlavách měly děti večerníčkovský čepičky z novin a recitovaly a zpívaly věci z večerníčků a o večerníčcích a bylo to moc krásný a dojemný a dostala jsem žlutej tulipán, a navíc mi s ním k svátku gratulovala dcera a ne nějakej Olda...
Každopádně naše třetí byla z toho trička s makovou panenkou odvařená už několik dní předem a moc se na besídku těšila a vzala si ho pak nadšeně i na tu prohlídku, že ho nutně musí ukázat doktorce... Takže si říkám, že to byl asi další důvod, proč si ho u sestřičky nechtěla za žádnou cenu svlíct... :-)



A na závěr se ještě musim pochlubit dortem, co jsem páchala dcerce k narozeninám, neb jsem na její výslovné přání poprvé v životě dělala dort s panenkou... a takhle to dopadlo:


Panenku jsem nakonec musela do dortu zakleknout, korpus byl pečenej z piškotovýho těsta v bábovkový formě a ještě v malý dortový formě, kterážto část pak přišla doprostřed, aby byl dort vyšší, ale i tak to bylo málo... panenky maj nějak moc dlouhý nohy :-)... Ale jako první pokus o dort tohohle typu si myslim, že dobrý ;-)...

středa 9. května 2018

Zmrzlinové intermezzo a "kažení morálky"

Nevim, jak ty vaše, ale moje děti co chvíli s oblibou vyžadujou něco, co na ulici viděj u jinejch dětí... zejména druhorozeňák se snaží často a se značnou vehemencí... typicky zmrzlinu, že ano...
A dnes, dnes jsem "kazila morálku" spolu s naší nejmladší já...
Šly jsme spolu po kolečku škola, školka, logopedie, ještě nakoupit a odměnily se za to náročný ráno zmrzlinou. Kornoutem aby bylo jasno, neb ten se tý malý nejlíp drží... A v půli cesty domů jsme potkaly maminku s asi pětiletym kloučkem s batůžkem a s asi tříletou holčičkou na odrážedle s panenkou miminkem nacpanou v košíku na řidítkách... a ta holčička, jak nás minula, tak začala natahovat...
"Co je?" ptala se jí její maminka...
"Já ci zmzlinu..." říkala holčička plačtivě, a já slyšela vzdalující se maminku, jak říká jakousi nesouhlasnou podrážděnou odpověď... a musela jsem se smát při vědomí toho, že jsem tentokrát v opačný roli než obvykle...
O dva metry dál mi navíc dcerka podala zmrzlinu, s tím, že už jí nechce, a vyrazila spásat sedmikrásky... a já si pro sebe se smíchem říkala: "Jasně, co dál se zmrzlinou.. cizí matce už si zavařila a vršek už je beztak slízanej."

úterý 1. května 2018

Můj milovaný táto....

Včera by můj táta oslavil pětašedesáté narozeniny, ale... Ale jsou to už čtvrté narozeniny, které tu s námi neoslavil...
A i když už to zdaleka nebolí tolik, jako tenkrát, když tak narychlo z tohohle světa odešel... pořád to bolí víc než dost.
Nedá se ani vypovědět, jak moc mi chybí... a jak moc bych svým dětem přála si ho pořádně užít jako dědečka. V době kdy umřel bylo klukům čerstvě šest a necelé čtyři roky a já se těšila na to, že už brzy s nima vyrazí na nějakej ten výlet do lesů na Kokořínsku, kde to měl vždycky tak rád, a že jim ukáže všechny ty skály, co kdysi ukazoval nám...
Byl to skvělej táta. Jeden z milionu.
Taková ta přirozená autorita s velkym smyslem pro humor a zároveň notnou dávkou empatie.
Nikdy nezapomenu, jak jsem jednou přišla zdrchaná domu, tehdy se toho dohromady sešlo nějak víc, ale tou pověstnou poslední kapkou bylo, když mne odmítl mnou vybraný vedoucí diplomky... a mně se pak k večeru protrhly hráze a všechno se to řinulo ven... Taková ta situace při kterejch můj táta říkaval (a i tenkrát to řekl): "A jé... ´Nikdo mne nemá rád. Nikdo si se mnou nechce hrát. A smrději mi trenýrky.´..." A pak se mnou vydržel sedět a poslouchat mý nářky CELÝ ČTYŘI hodiny... Všichni sourozenci už dávno spali. I máti po chvíli mejch všemožnejch stesků s očima v sloup odkráčela..., jen táta byl se mnou... vyslechnul si mne... a ještě se mne snažil rozesmívat... a když jsem pak po těch čtyřech hodinách vešla do koupelny a horko těžko přes uslzený a totálně oteklý oči viděla v zrcadle svůj obličej a spustila nanovo: "No koukej, jak teď vypadám...", musela jsem se do toho pláče už sama smát...
Na tátu byl vždycky spoleh. A on sám se tím občas rád holedbal.
"Slíbil jsem ti někdy něco a nesplnil to?" říkaval čas od času... a jednou, jednou jsem na tenhle jeho dotaz pár měsíců čekala...:
"Jo!" odpověděla jsem mu totiž tenkrát vítězně, což ho zarazilo a tázal se co.
"Slíbil jsi mi, že mi napíšeš básničku do školy. Od španělskýho básníka. Z období romantismu."
... A on mi jí do večera napsal.
Aby bylo jasno, ten španělskej básník byl smyšlenou osobou včetně jména, a stejně tak ten, co tu báseň volně přebásnil do češtiny... Navíc se báseň neobešla od poznámky pod čarou, kde stálo, že některé verše z originálu je možno přeložit i jinak... kupříkladu verše:
"V paprscích ranních, do ruda zbarvených,
vlní se křivky tvé a nese se tvůj smích..."
...lze prý přeložit i jako:
"V paprscích ranních, zbarvených do ruda,
vypadáš, Rosito, jako obluda..."
Ovšem s tou druhou variantou zbytek básně moc nešel dohromady... neb to celé končilo verši:
"Ať pře se se mnou José, Sanches, Pedro!
Není krásnější dívky, v údolí řeky Ebro!"
Mimochodem, těch místopisnejch věcí, bylo v tý básni víc... můj táta se na podobnejch fabulacích vždycky vyřádil s gustem a velice poctivě ;-).
A taky z něj neustále padaly nějaký vtipný veršíky, při každý možný příležitosti...
S pobavením vzpomínám třeba na to, jak jsem jednou vešla do obýváku, a on lezl po čtyřech pod svym pracovnim stolem, brýle na dálku měl posunutý z očí nad čelo, a s patřičným procítěním si pod tím stolem deklamoval:
"Můj ty světe, máš ty u mne vroubek,
ztratil se mi v tobě jeden malej šroubek."
Milovala jsem jeho dikci, to jak se se slovy až mazlil, a taky to jak si s nimi hrál... různě je zaměňoval, vymýšlel nová a podobně. Třeba říkal: "Dej si na hlavu tu slepici a už pojď." Samozřejmě myslel čepici. My jako děti ty záměny žraly a řičely jsme smíchy... a maminka z toho rostla a napomínala ho, že si to pak budeme plíst. A on říkal, že určitě ne, že jsme chytrý děti a spiklenecky na nás mrkal.
Nebo jsme jednou byli s tátou na procházce, on a my čtyři děti, a nejmladší sestřička nám nestačila a volala za náma: "Počkejte na mně!"
A náš táta se otočil a volal na ní: "My na tebe štěkáme, mňau mňau!"
Načež jsme pak roky říkali: "Štěkejte na mne!" místo toho "čekejte"... až to přes: "Štěkejte na mne!"... "My na tebe mňoukáme, kykyryký!" dospělo k: "Mňoukej na mne!", na což už se odpovídalo jen: "Kykyryký!"... naštěstí... A když jsme takhle na sebe jednou "mňoukaly" a "kokrhaly" se sestrou na tramvajový zastávce u Máje, co už neni Máj, ale bůhvíco jinýho, a pak přidaly několik dalších hlášek pro nezasvěcené podobně absurdních a šíleně znějících... všimla jsem si děsu v očích jisté paní stojící opodál a se smíchem odtáhla ségru pryč šeptajíc jí: "Ta pani si myslí, že jsme zdrhly z Bohnic..." Jo, díky tomu, co nám táta předal jsme si vůbec užili spoustu srandy...
Náš táta byl ohledně jazyka a vůbec ohromně hravej... a kupříkladu, aby mluvil slušně (na čemž si dost zakládal) a přitom si ulevil tim krásně zvučnym "r", říkával věci jako: "To jsem se nasrdil... To mne tak srdí... Ta je ňáká nasrděná..." Nebo: "Jéžkovy, ten se s tim servíruje... Moc se s tim servíruješ... Nesmíš se s tim tak servírovat..."
Líbilo se mi na tom i to, jak tim daleko přesněji vystihl podstatu toho rozhořčení, než kdyby použil to obvyklý a netvůrčí slovo na "s". ;-)
Zkrátka jsem tátu totálně žrala...a asi vůbec nejvíc jeho nejrůznější barvitá vyprávění... ať už o tom, jak byl malej, co dělali jeho sourozenci a další příbuzní, o tom jak byl na vojně, nebo o tom, jak hrál ochotnický divadlo...
Byly historky, který jsme slyšely nejmíň po desátý a stejně jsme mu se ségrou visely na rtech a hltaly každý jeho slovo...
A to je další věc, co mne mrzí, že žádný z těch vyprávění už moje děti, v tom nedostižnym originále mýho táty, vyprávět neuslyšej...
Což mi připomíná, že jsem si tenkrát na podzim 2014, když táta umřel... a já nechala na věnec od nás napsat: "S láskou vzpomínáme, budeme si vyprávět...", umínila, že pro děti ty jeho historky sepíšu... a že od podzimu 2015, kdy jsem s tím konečně začala, mám pořád jenom osnovu... :-/ Budu s tím muset hnout... ;-)

pondělí 23. dubna 2018

Emil z Lönnebergy... a taky Velikonoční trhy ve škole

Před Velikonoci jsem byla s dětma ve škole na trzích, kterejm předcházelo i vystoupení... Druhorozeňák tam s ostatníma prvňákama recitoval a nejstarší zas s tanečním kroužkem tančil... Pěkný to bylo, což o to... a i trhy měly školáci moc pěkně udělaný. Ti nejstarší tam tentokrát neprodávali jen tousty, jako minule, ale udělali si tam i celou kavárnu... kam se naše nejmladší furt vracela pro takový čímsi plněný malý barevný oplatky, co vypadaly jak lítající talíře.
Třetí co chvíli pokňourávala, že něco chce a ještě častěji že nechce... což je vždycky na dlouho, z ní vůbec vytáhnout, co má zase za problém, jak jí neni pořádně rozumět... nejhorší řev ovšem spustila, když kolem prolítávající druhák do ní vrazil přesně ve chvíli, kdy obdržela svoji vytouženou "ťávu"... si pak musela skoro všechno svlíct..., a  že i to tričko je "moký"...
Druhorozeňák se v nepravidelných intervalech ztrácel a znovu se objevoval, aby mi sdělil, že tam a tam maj to a to, a že mu na to mám dát tolik a tolik, a aby se následně ode mne dozvěděl, že to koupíme, až tam dojdem... "VŠICHNI! SPOLU!"... což se i čas od času podařilo... A nakonec měli všichni všeho dost. Aspoň doufám, že toho měli dost děti... Já toho měla dost rozhodně... páč muž odjel krátce před začátkem celý akce na noční, takže jsem ty naše čtyři obludy měla v tom mumraji  na starosti sama... což bylo ke konci vážně úmorný...
Nicméně třetí si tam vybrala takový hezký přívěsky z fima přímo od jedný šikovný holčičky co je vyrobila.
Druhorozeňák vyhandloval spoustu "stykýzáků". I lízátko, který ode mne v závěru dostal (výhodně jsem koupila s výraznou slevou čtyři poslední ;-)..) za nějaký "stykýzáky"vyměnil, a ještě autíčko, takový malý, těžký, kovový, jakože zlatý získal...
Nejstarší mne zase přesvědčil, že si koupí knihu, že je jen za dvacku a je k ní šest "stykýzáků" zdarma!... A zatímco mne přesvědčoval, vybrala si tam nejmladší takovou pěknou šedivou plyšovou kočičku... a ano, i ona k ní dostala "stykýzáky"... Máme jich teď doma plnou krabičku... Teda měli jsme. Asi půlku jich děti už úspěšně poztrácely.

Ale jak jsem pak druhý den zjistila, nejlepším úlovkem byla ta kniha.
Jmenuje se Emil z Lönnebergy a napsala jí Astrid Lindgrenová, což právě syna zaujalo, neb teď ve škole čtou Děti z Bullerbynu.
Každopádně jsem jí ten druhej den otevřela při dopoledním kojení místo notebooku a po dlouhý době se začetla do knížky místo do internetovejch diskuzí a článků... přečetla jsem kousek poslední kapitoly... a pak jsem rovnou začala hezky od začátku a brečela jsem u toho smíchy... I u prsu usínající nejmladší jsem si několikrát probudila... Bavila jsem se vážně ohromně, a na dvakrát tu knížku přečetla.
Akorát si nejsem úplně jistá, jestli to dávat číst dětem... aby se snad neinspirovaly... To by tak ještě scházelo! Jakoby neměly dost vlastních skvělejch nápadů... Hlavně náš druhorozeňák jich má zásobu více než dostačující... Přijde mi, že jestli, tak jim to číst rovnou s komentářem.
Ale jako matka našeho druhorozenýho jsem tu knihu vážně hluboce ocenila... Emil z Lönnebergy je totiž celej náš druhorozeňák...
Řeknu vám, je to vlastně docela fajn pocit, vědět, že už dávno před ním evidentně existovaly podobně divoký a zároveň chytrý děti, páchající neskutečné množství skopičin... Hluboce jsem soucítila s maminkou, který sousedi přinesli peníze, s tím, že udělali sbírku, aby syna poslala do Ameriky... :-D
Někdy mám totiž pocit, že mne okolí o něco podobného dříve či později taky požádá.
Znáte situaci, kdy si přijdete po obědě pro dítě do školy a učitelka, jak vás zmerčí, tak vám napůl v legraci říká: "Jéé. No vemte si ho a běžte, běžte. Já už ho dneska nechci vidět."? Nebo když voláte ráno do sborovny, aby jste omluvili syny z vyučování... a než to položíte, slyšíte toho učitele jak říká, že ten i ten jsou oba omluvený a v pozadí se ozvou dva tři radostně úlevné vzdechy... Znáte? Aneb hezkou reputaci si tam kluci stihli vydobít, jen co je pravda... jeden divokej a druhej ukňouranej :-/... (Manžel teda tvrdí, že ta radost a úleva učitelek mohla být klidně způsobená jen čistě tim, že starší syn už polovinu minulýho týdne tvrdil, že je nemocnej, a furt pochrchlával... a že ho teda jako konečně nechávám doma... No, nevim :-)...) Jestli podobný situace znáte, tak mi prosimvás určitě dejte vědět... neb vědomí, že v tom člověk neni sám vždycky potěší... sdílejme to, prosím ;-).
A uklidňující byla i ta vize, kam to nakonec ve svym životě ten rošťák Emil dotáhnul, o čemž se autorka v knize opakovaně zmiňuje... Tak jen vydržet... Vydržet!
Ale že je to s nim vážně těžce náročný...

A vy, co máte doma, taky vynalézavýho divocha, a taky jste na tu knihu dosud nenarazily,... přečtěte si to... třeba si to vychutnáte podobně jako já ;-)

čtvrtek 19. dubna 2018

Naše zima bez zimního seznamu... a bez sněhu

Tenhle článek jsem rozepsala už před pěti týdny... a než jsem se dostala k jeho dopsání., najednou i u nás ten sníh napadl a dokonce i den a půl vydržel... Nakonec jsem se původní článek rozhodla i tak s poznámkami a drobnými úpravami dopsat. Tady je:

Možná si pamatujete náš podzimní nebo adventní seznam.
Ještě někdy koncem ledna jsem si pohrávala s myšlenkou sepsat si jeden i na zimu... jenže jak jsem to dávala dohromady, zjistila jsem, že většina bodů je jaksi zavislá na tom, zda nasněží... A u nás letos skoro nesněžilo. Obvykle nasněžilo něco málo přes noc, zpravidla tak akorát dost na to, aby měl druhorozeňák cestou do školy co házet sourozencům za krk. Ale během dopoledne to pak zase všechno roztálo. Jednou bylo po ránu dokonce dost na to, aby druhorozeňák u školky, než jsem převlíkla a do tříd zavedla třetí, postavil menšího sněhuláka. Cestou ze školy pak trval na tom, že se na něj musí jít podívat... No, na holý zahradě byla místo sněhuláka taková menší sněhová koule.
Každopádně krom koulování, "sáňkování" a stavění sněhuláka pod oknem v tom zimním seznamu měla figurovat návštěva divadla, výroba vlastní hry... což nám vyšlo, a taky na nějakou výstavu jsem plánovala s dětmi zajít, na což ovšem nedošlo.
A už vůbec to nevypadalo, že letos dojde na jakýkoli sněhový radovánky, následovaný úprkem domů, svlékáním mokrého, převlékáním do suchého a pak hlavně upíjením horké čokolády... kterou jsme si teda nakonec vařili aspoň po příchodech domů do tepla z těch holomrazů, co tu u nás čas od času byly.

Až po polovině března u nás začalo najednou pořádně sněžit... sněžilo celou noc a celý den... takže jsem po obědě konečně posadila nejmladší na boby a hurá pro třetí do školky a dom... a pak zas s oběma holkama pro kluky, hezky přes les... a se všema zpět a hlavně cestou v lese na kopec... A jak nám cesta do školy brodícím se závějí trvala kousek přes půl hodiny (normálně je to pěšky tak na pětadvacet minut).... domu jsme dorazili skoro tři hodiny potom, co jsem kluky v družině vyzvedla... mokrý až na spodní prádlo... ale i toho sněhuláka jsme postavili!...
A samo, i ta čokoláda po tom sněhovym dobrodružství byla, jak jinak ;-)

Druhej den ráno jsem zase holky posadila na boby, (třetí odhlásila ze školky) a klukům vyštrachala ze sklepa kluzáky a jali jsme se klouzat lesem ke škole...
Doklouzali jsme tam mokrý a asi osm minut po osmý... ale jak jsem tak táhla holky lesem domů a kolem nás padal s pleskáním ze stromů tající sníh, byla jsem ráda, že jsme to podnikli... neb na odpolední cestu do školy už jsem zase vytáhla golfky, anžto do oběda bylo opět po sněhu....

Ale nakonec, nakonec nám přece jenom i letos byl dopřán tenhle správně zimní sněhovej zážitek, a tak jsme nemusely jen vzpomínat na tu zimu loňskou...


Každopádně, co se loňský zimy týče, chtěla jsem se tu podělit o tenhle bezva zážitek z poloviny ledna minulého roku, o kterym jsem tenkrát na jednom diskuzním fóru napsala následující ;-):

Tak je ze mne normálně bufeťák...
Jsem minulej víkend s dětma na chvíli vyrazila ven. Opravdu jen na chvíli, neb bylo mínus pět. Chtěli jsme původně opravit toho sněhuláka, co jsme postavili dva dny předtím za barákem tak, aby jsme na něj z oken viděli, a někdo ho pobořil... ale novej sníh byl sypkej, tak jsme v něm místo toho udělali asi tucet andělíčků, pak si čtvrt hodinku hráli na sněhovou bouři... rozuměj: vyhazovali jsme sníh do vzduchu, probíhali jim a ječeli :-D... a zase jsme běželi domu do tepla na kakao a cukroví :-)...
Ale to neni to, o čem jsem sem chtěla napsat... Cestou ven jsem s sebou totiž vzala koš. U baráku jsem otevřela jeden kontejner. Byl plnej, až po okraj, tak jsem otevřela druhej a hodila naše smetí tam... a mezitim mi hlavou běželo: "Ty jo... co to tam bylo?"
Tak jsem se k tomu prvnímu kontejneru vrátila... Otevřu ho. Koukám na krabici hned navrchu. Je na ní namalovanej stěhovací náklaďák a na něm spousta věcí... klavír, lednice, dědeček na houpacím křesle... Krátký nahlédnutí pod víko mne ujistí, že obsahuje to, co by obsahovat měla....
Ještě chvíli na ní váhavě koukám... a pak se zachovám přesně podle nápisu na krabici - Naložim ji! (pod kočár) A jedu!... za dětma, co už se válej ve sněhu za barákem :-)

P.S.: Když jsem to pak večer vyprávěla muži, kterej měl ten den denní, tak říkal: "Proč já ty hry pořád kupuju, když ty je nacházíš v popelnici?"...

P.P.S.: Hru "Nalož a jeď!" jsem od tý doby hrála s dětma několikrát, chybí nám v ní jen jedna házecí kostka z pěti, ta fialová a jeden z těch asi dvanácti fialovejch nákladů, což neni žádnej velkej problém... jinak je v ní úplně všechno, všechny náklaďáky, všechny žetony, ostatní kostky a náklady... i pravidla... a česky!

P.P.P.S.: Nebojte, po příjezdu domu, převlečení do suchýho, a po kakau s cukrovím, jsem před prvním hraním všechny dílečky důkladně vyčistila vlhčenejma ubrouskama, i kartičky jsem jima přejela ;-)

středa 18. dubna 2018

Mají to ty holky v genech?

Před pár dny jsem pozorovala naši třetí... a fakt jsem se bavila a uvažovala, jak moc je to nám holkám daný.
Taková ta tendence kecat chlapům do toho, jak co dělaj a jak by to správně dělat měli. Jak nás asi cosi pudí dávat jim tyhle nevyžádaný rady. Jestli je to daný geneticky, nebo to odkoukaj....?
Typicky při řízení auta... (Aspoň se to tak často o ženách tvrdí.)
Ne že by zrovna tam to ode mne mohla naše třetí okoukat... Nemáme totiž auto při jehož řízení bych mohla hlavě rodiny co chvíli radit co jak...
Jezdíme MHD, a mimo město autobusem nebo vlakem... což je značně dobrodružnější... i když pokud bych byla za volantem já, třebas cestou do školy a školky, bylo by to, obávám se, daleko víc než jen dobrodružný a pro moje nervy nepochybně ještě náročnější, než ta denní cesta autobusem. Se svojí úžasnou pozorností se totiž řídit bojim, což je hlavní důvod, proč to auto nemáme. Sice jsem řídila jen dva měsíce, přes léto 2004, a rozhodně ne denně... ale na některý ty příhody živě vzpomínám dodnes... Ale o něco z mejch "automobilovejch historek", který jsem za ten krátký čas jaksi stihla nasbírat, se podělim třeba někdy příště... Nějak jsem dost odběhla od původního tématu :-).

Tedy, v pátek odpoledne, když nejstarší odjel na oslavu ke spolužačce a nejmladší usnula... najednou při mytí nádobí slyším naší třetí, sedící vedle druzhorozeňáka, jenž hrál nějakou hru na PC, jak mu strašně důležitě říká: "Naho-u bez! Naho-u! Bez naho-u!"
Tak vám mne ta borkyně pobavila... Neb samotný jí není pořádně rozumět, ale evidentně je přesvědčená, že ona tý hře rozumí líp, jak starší brácha, co to rozhodně nehrál poprvé ;-).


úterý 17. dubna 2018

Zmrzlinový dort s kávou a čokoládou

Tenhle dort jsem nedělala léta. Dost možná už dvacet let.
Recept na něj jsem kdysi našla v kuchařce Zlatá kniha Mary Barryový - Dezerty a cukroví, která je, jak název napovídá. plná úžasnejch sladkostí a mne kdysi na střední uhranula v jednom knikupectví... Asi dva měsíce jsem jí tam chodila studovat, až jsem sebral skoro všechny tehdejší úspory a utratila je právě za ní.
Mimochodem, ta kniha je pořád v prodeji a je to tahle ;-).
A co se týče přímo tohohle dortu, dělala jsem ho tentokrát potřetí. Poprvé to bylo pro skupinu holčiček, který jsem tehdy vedla v oddíle, podruhé pro mýho tátu... a tentokrát pro tátu mejch dětí ;-).
Je to trochu piplačka, ale podle mne to stojí zato. Manžel sice říkal něco o sladkejch hovínkách z nutrie, ovšem kluci to zpucovali v mžiku.

Potřebovat budeme:
12 žloutků
180 ml medu (v originále je zlatý sirup, ale já používám med)
200 g čokolády na vaření (v originále je trochu míň)
lžíce tuku omega
2 lžíce kávového likéru (já použila po zkusmém ochutnání jakejsi domácí, co dostal od někoho manžel)
2 lžíce instantní kávy
litr smetany ke šlehání (i tý je v originálním receptu trochu míň)
asi 100 g oříšků (nebo plátkovanejch mandlí, ty jsem tentokrát použila já)
asi 80 g cukru krupice

Nejprve jsem dala do mísy žloutky a med a nechala robota, ať to za mne ušlehá... šlehal cca 10 - 12 minut a ušlehal z toho bezvadnou strašně sladkou pěnu.

Zatímco šlehal, rozpustila jsem na pánvi cukr a opražila jsem v tom plátky mandlí. V originále jsou sekaný lískový oříšky.
A v rendlíku jsem rozpustila čokoládu se lžící omegy a část jsem ji nalila na pečící papír a uhladila do výšky cca 2 mm, aby to mělo tvar na dva čtverce cca 15 x 15 cm. Z toho se pak úplně v závěru nakrájej trojúhelníčky na ozdobu.

Potom jsem ušlehanou hmotu ze žloutků a medu přendala do kastrolu a na mírnym plameni jsem to za stálýho míchání hřála půl hodiny. Postupně to zhoustlo a z původního oběmu byla v hrnci asi třetina... a místy se v tom dělaly menší karamelizující hrudky... což není nijak naškodu... vlastně je to docela dobrý, ale zase nějakou tu konzistenci by to mít mělo, takže to chce opravdu míchat.
V mezi čase jsem si v hrníčku rozmíchala dvě lžíce likéru a dvě lžíce instantní kávy, respektive jsem dala takovej domácí, dost slabej a asi lžíci a půl a do něj pak caro... aby to bylo jedlý i dětma... stále mám v živé paměti, jak holčičky z naší družiny byly tenkrát na tý oslavě až nějak moc veselý ;-)

Tu horkou hmotu jsem rozdělila do dvou mís, do jedný cca dvě třetiny, do tý jsem vmíchala ten likér s carem...

... a do druhý mísy zbylou třetinu a čokoládu.

V míse jsem nechala robota mezitim šlehat cca 800 ml smetany ke šlehání do tuha.

Třetina přišla k čokoládovému krému.

Dvě třetiny do kávového.

Pak jsem kávovej vymíchala metličkou a polovinu jsem ho dala na dno dorotvý formy. Hezky uhladila a dala na dvacet minut mrazit.

Mezitim jsem promíchala ten čokoládovej, kterej přišel všechen na tu první kávovou vrstvu.
Zase jsem dala na dvacet minut mrazit.
Pak přišli na řadu ty pražený mandličky a zbytek kávového krému.
Nakonec se to mrazilo přes noc... v receptu tvrděj, že stačí čtyři hodiny... ze zkušenosti nestačí ani šest ;-).

Nakonec jsem ušlehala zbytek smetany. Čokoládu rozkrájela v horký vodě namáčeným nožem na trojúhelníčky a hurá zdobit.

Místo lískových oříšků jsem k dozdobení vzhledem k batoleti v naší domácnosti použila brusinky v čokoládě... Ne, nejsou to kávová zrnka, i když to tak na fotce trochu vypadá ;-)

Nejmladší pak vyžírala především je (včetně těch co zbyly na kredenci v misce... ano, židli už si přistrčí a dostane se všude ;-)...) a taky ty čokoládový trojúhelníčky...

... čímžto zbylo víc zmrzlinovýho korpusu na kluky, za což byli oni zjevně rádi :-).

neděle 15. dubna 2018

Zase máme období loužiček...

Tak nám zase nastal ten krásný čas... Už počtvrté... Jaký čas? Čas loužiček :-)...
Tedy čas opakovaného vytíraní čůránek na nejrůznějších místech naší malé domácnosti. Čímžto budeme mít zase jednou nablejskanou podlahu... na nějakej čas... z donucení ;-) Všechno má svá pozitiva,... ač mne tedy to věčný vytírání vůbec netěší.
Ale abych nebyla k naší nejmladší nespravedlivá, není to zase až tak častý jak by mohlo... Vlastně jsem za ty čtyři dny, co jsme si řekli, že jí na ten nočník zkusíme už učit, vytírala jen asi osmkrát. Asi šestkrát to pobraly kalhotky s teplákama... No a jednou to bohužel schytala naše manželská postel... konkrétně moje půlka... To mám zato, že když po obědě usnula, složila jsem jí tam včera naivně do peřin bez plíny :-).
Za první nadílku v nočníku jsme jí zatleskali... I ona si radostně zatleskala. A teď jí na nočníku přibývají  maličké nálepky se sluníčky. Za každej úspěch si nalepí jedno. Už se jich i sama dožaduje. Hlásí: "Ču-a-a!" a natahuje se výmluvnym gestem po aršíku s nálepkama.
A ráno se včera i dnes taky hned dožadovala, že chce: "Ču-at!"
Takže je to na dobré cestě. Evidentně se nám podařilo trefit ten správný čas. Stejně jako kdysi u třetí, která se to naučila během týdne. Akorát tedy, byla zhruba o čtyři měsíce starší (pořád jsem tehdy čekala, že až si budeme rozumět a bude si umět říct, až jsem došla k závěru, že toho se hned tak nedočkáme a šly jsme na věc i bez toho). U kluků to bylo na dýl... Navíc u toho nejstaršího jsem to pod vlivem názorů předchozí generace začala prve zkoušet kolem desátýho měsíce... naštěstí jsem líná a na násilný držení řvoucího dítěte na nočníku vážně nemám nervy... takže jsme to tenkrát během pár dnů zase zabalili a hodili se ještě na další rok do pohody, než jsme to začali zkoušet znovu ;-)... Tak jako tak kluci byly bez plen přiblišně půl toku po druhejch narozeninách a třetí necelý tři měsíce po nich... a u nejmladší to vypadá, že to dá možná i do těch druhejch narozenin, opička naše šikovná :-).
...Ach ta naděje, že ty dva balíky plen, co jsme koupili před týdnem už zůstanou nevypotřebovaný...
Akorát nám teda teď často lítá po bytě nahatá... Dřív se ve svlíkání zasekla u plíny, ale kalhotky zvládne svlíct sama...
Zjevně má pocit, že zvlášť na to čurání je potřeba svlíct se vskutku řádně... A to pro někoho možná překvapivě, především tu horní část těla... Za poslední tři dny jsem se už asi dvacetkrát slyšela pronýst: "Miláčku, když jdeš čurat, tak si máš sundat kalhotky, ne tričko."
Tím ona totiž vždycky začíná... stojí před nočníkem, křičí: "Čua-t!" a stahuje si tričko :-D
Takže hurá! Za chvíli budem po dlouhých letech konečně bezplenková domácnost :-)
Super! Právě jsem obdržela hlášení, že je zase plnej nočník :-) Tak já jdu na věc, ať to na tý zemi neskončí dodatečně, a nemusim to, i přes úspěšné zacílení naší nejmladší do nočníku, nakonec přece jenom vytírat ;-).


Update z 20. dubna... tedy pět dní po napsání článku: Předevčírem jsem doma nemusela vytírat ani jednou, včera a dnes to jednou schytaly kalhotky... Včera se prvně ráno probudila se suchou plínou a hned si volala "ču-at!"... a předevčírem čurala poprvý i venku. Sama si řekla! Jo!
Teda panečku, no neni to mateřství plný nádhernejch radostí?! Kam se hrabe nový fáro a dovolená bůhvíkde... Suchá plína a plnej nočník! To je to správný potěšení! ;-)

sobota 14. dubna 2018

Pastelkovník... s Yodou

 Po hóóódně dlouhé době jsem zase něco šila... respektive došívala, neb v tom stavu, jak vidíte na fotce, jsem to odložila někdy v půli podzimu.
A tak se zase mám o co podělit, neb jsem to při tom šití i fotila... takže je tu konečně zase nějakej ten fotonávod ;-)

 Každý z těch dvou obdélníků na obrázku má rozměry 23 x 30 cm. Na tom svrchním je z filcu našitá taková jako že hlava Yody a barvou na textil je na ní konturkou naznačenej obličej.
Na vnitřním jsou našpendlený a předšitý kapsy na pastelky. Kapsa je střižená z jednoho kusu 22 x 33 cm, a nahoře přeložená vejpůl, tak aby měla 11 x 33 cm... a každá je dole skládkem trochu nabraná.
Nahoře je pak takovej překryt... a rovně střiženej by možná nebyl jen jednodušší na šití, ale i praktičtější ;-)

 Překryt i kapsy jsem v krajích přišila.

 Mám na stroji takovýhle bezva stehy, z kterejma je radost pracovat ;-)

 Pak jsem si ustřihla dvě gumičky na poutka, asi 10 cm každou. A podle těch obdélníků vyřízla ještě jeden z ronopasu, nebo ronofixu,... nebo co jsem to tenkrát na podzim v tý galanterii koupila.

 Hezky to všechno sešpendlila v pořadí vnitřek rubem navrch, pod to vnější vrstvu lícem navrch a pod to ronopast/ronofix. Mezi vnitřní a svrchní vrstvu jsem vložila gumičky tak, aby vevnitř dělaly očko.

 Následně jsem to všechno sešila kolem dokola, až na cca 12 cm na opačný straně, než co byly vložený ty gumičky... a sestřihla rohy.

 Otočila na líc a hezky sešpendlila kolem dokola, v místě díry, kterou jsem to otáčela, obzvlášť pečlivě.

 A pak to prošila.

 Yoda... 

 ...při troše dobrý vůle ;-)

 Pak jsem to naplnila pastelkama. Konkrétně jsou to trojboký pastelky z tesca z řady "go create" a je jich v balení 14, neb v nich nechybí stříbrná a zlatá... což je pro vymalovávání omalovánek s tématikou star wars, docela dost fajn věc ;-)

 Překryt hezky přeložila, aby byly pastelky chráněný proti vypadnutí.

 Zavinula. Odměřila, kam přijdou knoflíky.

 Přišila je.

 A bylo hotovo...
Doufala jsem, že ho manžel ocení, neb stejně jako ty omalovánky z odkazu, to bylo určený pro něj... ale nakonec ten pastelkovník, včetně Yody, nadchnul spíš děti... trošku se mi o něj perou. Asi to bude chtít ušít nějaký další ;-)

čtvrtek 5. dubna 2018

Rozpečený mazanec

Dneska vám nabízím jednoduchej recept na využití zbytku ztvrdlého mazance, či vánočky (Obojí peču ze stejného těsta, podle tohohle receptu.) Přiznávám se, že jsem si ho oblíbila natolik, že mazance i vánočky peču záměrně víc, aby zbylo i na tohle ;-).

Mazanec (nebo vánočku) nakrájíme na plátky, pomažeme máslem a vyskládáme do zapékací misky.

 Ve sklenici rozšleháme asi 200 až 250 ml mléka s dvěmi lžícemi cukru a dvěmi vejci.

 Nalejeme na mazanec v pekáčku a necháme tak půl hodinky stát, aby hezky nasákl, trochu plátky vidličkou přimáčkneme.

 Pak to upečeme v troubě na cca 170°C asi půl až třičtvrtě hodinky.

 A zbaštíme... buď za tepla...

... a nebo klidně až za studena ;-).

středa 4. dubna 2018

Žloutkové řezy


Dnes mám pro vás takovej krásně jarní recept.
I když se to někomu možná, takovýhle žloutkový řezy fakt nejsou nic moc složitýho... takže pokud je máte rády (nebo rádi), chutě se do nich pusťte ;-)


Potřebovat budete:

2 lístková těsta (obvykle kupuju babický, půl kilový, ale tentokrát měli v krámě jen 400 gramový, nějaký máslový, tak jsem vzala dvě ty)

Na krém:
1 litr mléka
2 vanilkové pudinky
2 žloutky
cca 4 lžíce vaječného koňaku
2 másla
cca 300 - 400 g moučkového cukru

Na potření:
marmeládu, nejlépe rybízovou, prostě nějakou kyselejší, já doma našla jen mirabelky a taky dobrý

A na polevu:
2 bílky
a asi 200 g moučkového cukru
(omlouvám se, ale ani v jednom případě mne nenapadlo ten moučkovej cukr zvážit :-/... v prvém případě - u krému, ho dávám tolik, aby to bylo tak akorát sladký, respektive trochu sladší, neb pak do toho přijde ten pudink... no, to uvidíte... a v druhym případě - na polevu, tolik, aby to bylo akorát hustý, tekoucí, ale ne moc...)

Obě těsta rozválíme. Každé přijde na jeden plech vyloženej pečícím papírem. A hustě je propícháme vidličkou, aby se nám neudělalo moc velký "vlnobití".
Pečeme v předehřáté troubě na 180°C do zlatova. Klidně oba plechy najednou, jen je v polovině pečení prohodíme.

Zatímco se to peče, připravíme si základ krému. Do nějakýho šikovnýho hrnce, já mám takovej rendlík na mlíko, dáme hřát asi třičtvrtě litru mlíka. V cca dvou deci mlíka rozšleháme oba vanilkový pudinky a asi čtyři lžíce vaječného koňaku - to je ta miska uprostřed. Ve skleničce vlevo jsou ve zbytku mlíka rozšlehaný dva žloutky a v misce vpravo jsou bílky na pozdější polevu.

Když se mlíko vaří, vešleháme do něj obsah tý prostřední misky (s pudinkem a likérem) a krátce povaříme. Tim, že se povaří i ten likér, tak se většina alkoholu vyvaří a nebojim se to pak dát i dětem. Potom yypneme plamen a vešleháme to mlíko se žloutkama.
Mimochodem, fotit hrnec, z něhož stoupá pára, je moc fajn ;-)...
Pak necháme za občasného míchání zchladnout. Nejdřív jen tak navenku a pak ještě víc v chladničce.
Místo toho vyndáme ven máslo, respektive dvě, aby trochu změkly.

Pak, tedy tak o hodinku či dvě později, vyšleháme elektrickým šlehačem obě másla s moučkovým cukrem a přišleháme vychlazený pudink.
Vzniklý krém naneseme ve vysoké vrstvě na jeden z upečených a vychladlých plátů lístkového těsta.
U šlehání krému a natírání a lepení mi velmi vydatně pomáhaly obě holčičky... takže jsem úplně zapomněla to vyfotit.

Druhý plát upečeného lístkového těsta pak dáme navrch. Lehce přimáčkneme a potřeme marmeládou.
Z bílků a moučkového cukru ušleháme metličkou cukrovou polevu, kterou to celé polejeme,... jak taky jinak, když je to poleva ;-).
Pak to necháme ideálně přes noc v lednici, aby to dobře ztuhlo, hezky se to krájelo, a tolik se to neroztejkalo na rukách, až se tim člověk bude cpát jak nezavřenej.

Což se bude...

... aspoň já se teda vždycky těmahle věcma jak nezavřená cpu...

... a mý děti taky ;-).