Prohledat tento blog

pondělí 19. února 2018

Mini pidi indiánci

Dnes se s vámi podělím o recept na malinový krém... a taky o to, co se mi v sobotu povedlo 
a nepovedlo.

To máte tak... Můj syn, ten starší, má ze všeho vánočního cukroví nejradši kornoutky s malinovým krémem, peču je proto ze dvou dávek. Letos jsem ovšem před Vánoci stihla naplnit jen polovinu kornoutků, s tím že druhou várku holt naplním až v lednu... Jenže jsem se k tomu dostala až teď v sobotu, tedy víc jak měsíc po tom, co první várka definitivně zmizela.
Ušlehala jsem z šesti bílků tuhý sníh, vešlehala do něj 360 g moučkového cukru a 2 malinové pudinky, přendala to do rendlíku a ve vodní lázni šlehala a šlehala... a když jsem to pak po ztuhnutí a zchladnutí napěchovala do sáčku se zdobící tryskou, naplnila jsem krémem asi pět šest kornoutků, když na jeden koukám, že je v něm nějakej tmavej flek... 
Ony byly dobře z půlky plesnivý! 
Takže jsem je s žalem hodila do koše i s krabicí a přihodila k nim i ty naplněný...

No, a co teď s tim krémem? 
Kolem sice kroužil náš nejstarší a ulizoval jak pominutej... ale sežrat to jen tak z hrnce mi přišlo málo...
Přece máme v komoře piškoty!
A tak jsem si rozložila piškoty na pečící papír, a krém přišel na ně.
Pak jsem rozpustila v kastrůlku 200  čokolády na vaření s cca 50 g omegy a vzniklé cosi namočila ve vzniklé polevě...

Chutnalo to hodně podobně jako indiánci... a všech asi osmdesát kousků zmizelo už dvě hodiny po snídani ;-).




čtvrtek 15. února 2018

O zahradě a O klíči

Dnes vám chci představit dvě krásný knihy, který máme doma už rok a půl.
Jsou to knihy Pavla Čecha, O zahradě a O klíči.
Tu O klíči dostal náš nejstarší za vysvědčení na konci první třídy, aby měl o prázdninách co číst, když se to ve škole tak pěkně naučil. A tu O zahradě dostal pak na konci prázdnin k osmým narozeninám. 
Jeho maminku, která mu je vybrala... tedy mne... zaujaly hlavně výtvarnou stránkou zpracování. Obrázky Pavla Čecha mne vyloženě nadchly... a textu v nich bylo právě tak akorát pro kluka, co se čtením zrovna začíná... a navíc působěj celý tak nějak krásně tajemně... příběhem i ilustracema...  a to je to, co jsem na knihách vždycky milovala i já... natož takovej kluk, zvlášť když hlavním hrdinou obou knih, je přesně takovej malej školák, že ano ;-)

 Už ta předsádka knihy O zahradě je senzační... přiznám se, že jsem s potěšením sledovala synka, jak se prstem prochází v křivolakých uličkách... neb když kniha dorazila a já jí pak po uložení dětí večer celá natěšená vybalila... dělala jsem skoro čtvrt hodiny přesně to samý... 
Holt to jablko a strom... ;-)

 A uvnitř knihy spousta obrázků podněcujících fantazii...

 ... a textu vždy jen tak...

 ... přesně akorát... s hodinářskou přesností ;-)...

 ... s odkazem na jinou knihu o zahradě ;-)...

 ... s klučičí postavou bojující s obavami...

... a jiným klukem oplývající větší odvahou...

Mimochodem, vzpomínáte si, kdeže jsme s dětma potkaly tuhle branku, která nám knihy Pavla Čecha připomněla?

 No jak říkám... prostě nádhera!


 Tenhle obrázek už je z knihy O klíči.
Má krásnej čtvercovej formát... A pozor! Vyrábí se ve dvou velikostech. V týhle větší a pak ještě v levnější kapesní verzi... docela dlouho jsem na stránkách internetovýho knihkupectví dumala nad dvojí značně různou cenou... Takže... Tohle je ten důvod ;-).

 Hrdina knihy najde...

 ... Klíč!

 Kterýžto vzácný nález rozjede jeho fantazii na plné obrátky.

 No, řekněte. Od čeho všeho by takový krásný starý klíč asi mohl být?

 No?

 No třeba... že jo!
A zase je tu zahrada.
Tajemná, kouzelná... kam jen tak někdo nechodí...

 ... a nebo mořské hlubiny...

 ... mapy...

 ... k pokladům... jak jinak...

 ... a spousta dalších světů a nápadů a nádhernejch ilustrací.

Zkrátka můžu obě knížky jedině a s nadšením doporučit.

A na závěr ještě zadní obálky obou knih. 
Zkrátka nádhera po všech a na všech stránkách...

středa 14. února 2018

Masky a převleky

 Dnes je popeleční středa... a končí čas karnevalů. I naše děti si je ve škole a školce užily. A já si užívám jednak jejich radost, a jednak fakt, že mi letos ty kostýmy zase daly míň práce než loni a předloni... to je prostě něco, co mámu více dětí zaručeně potěší ;-).
Naše třetí už den po loňském karnevale ve školce, na který jsem jí tenkrát dala poděděné šatičky po sestřenkách i s křidélky a do vlasů jí udělala čelenku z gumičky a bílý lemovky ve tvaru kvítků, začala s tím, že by radši šla za Minnie... a vydrželo jí to. K mojí velké radosti jsme podědily naprosto perfektní červené šaty s bílými puntíky a tak jsme vyhrabaly ještě černý legínky, černý triko a bílý rukavičky... a na mně už pak bylo jen nastříhat trochu červené látky na mašli, přimalovat potřebné puntíky, sešít to, nastříhat tlustej filc na uši, našít k nim takovej ten černej chlupatej drátek a to všechno pak naaranžovat a našít na čelenku... a dcerka v tom pak minulej týden ve školce úplně zářila štěstím ;-).
 Kluci měli ve škole karneval teprve včera. Ten starší sice hlásil už před dvěma týdny, že má mít masku... ale pořád nevěděl, za co chce jít, a nevěděl, a nevěděl... až den před k mé úlevě prohlásil cestou ze školy, že chce jít za rytíře... Varkoč, co jsem mu šila a malovala už před čtyřma rokama do školky, mu byl tip ťop. K tomu vytáhnul helmici a meč, co dostali s bráchou od strejdy k Vánocům a bylo.
Ten druhorozej přišel s tim, že má mít do školy nějakou masku, teprve před víkendem... a navíc tvrdil, že jí má mít na pondělí. V pondělí se oblíknul do šedýho trika a šedejch punčocháčů... a prohlásil, že půjde za skálu :-D.
Odpoledne si pak triko, poté, co se se mnou pohádal, že si ho převlíkat nebude, že se zaručeně neumaže a určitě si ho bude moct vzít i zítra, dokonale zmatlal.
Ale jak si tak hrály a vyrabovaly snad úplně všechny kostýmy, co se nám doma za poslední čtyři roky nahromadily, našel i upíří zuby, který ho nakonec nadchly nejvíc... a černej plášť mezi kostýmama máme taky... (možná vidíte, že jsou na něm našitý takový malý gumičky k navlíknutí na prst, to jak šel před dvěma lety pro změnu za netopýra, přišel tenkrát den před karnevalem ze školky s vlastnoručně vyrobenou maskou netopýra na obličej a hned hlásil, že za něj chce jít...)
Takže jak napovídá fotka nahoře... u nás to letos nakonec byl rytíř, myšička Minnie a upír... a já z těch příprav vyvázla skutečně úžasně snadno ;-)
Alespoň na ty oficiální karnevaly ve školce a škole to teda vypadalo tak, jak vidíte nahoře. Jinak se mi to doma hemží vším možným každou chvíli... zcela bez ohledu na to, jestli je zrovna období karnevalů, nebo ne... 

 Někdy se mi doma bijou rytíři...
Varkoče jsem jim šila kdysi do školky na den rytířů a princezen, kterej tam slavěj každej rok kolem svátku svatého Jiří. A meče s přilbicema dostali, jak už zaznělo výš, od strejdy k Vánocům.

 Jindy řáděj piráti... nejčastěji v tom potkávám druhorozeňáka... logicky... je to prostě jeho naturelu evidentně nejbližší ;-) viz obrázek v článku Desinfekce.
 Kdysi k tomu měli i dalekohled, kterej vydržel sotva týden... A krásně kreslenou mapu k pokladu, už kdesi taky ztratili :-/...

Taky kouzelníky, čaroděje a kouzelnice doma potkávám... (plášť a klobouk vpravo jsme kdysi koupili nejstaršímu, když chtěl jít za Harryho Pottera, dostal k tomu svetr, co nosili mý bráchové jasko malý, brejličky z hnědýho tvrdýho papíru, a hůlku, co mu vyrobil táta omotávánim papíru natěsno přes špejli. Ten vlevo jsem šila loni pro třetí... neb den před oslavou čarodějnic ve školce jsme jaksi už v krámě nic nesehnali ;-)...

 ... vybrala si na klobouk růžovej šikmej proužek na olemování a na plášť růžovou kraječku... moje krásná čarodějka ;-)...)

Tohleto, jsou dračí hlavy... To loni řešil nejstarší masku do školy a nic se mu furt nelíbilo... až jsme nakonec vymysleli draka :-)
Na krokodýlí ponožky jsem našila z filcu plamínky do tlamy...

 ... na každý ruce měl jednu... a na hlavě ještě kuklu, kterou teď ale vůbec nemůžu najít... na tý byl našitej tmavozelenej hřeben z filcu, pět stehů zprava, pět zleva, pět zprava... aby neležel na straně... a z kluka byl tříhlavej drak :-D.

 Tohle to jsou taky zajímavý masky. 
Ty tykadla vlevo byly původně na tmavý čelence a měl je druhorozeňák na svojí druhý besídce ve školce, k tomu byl celej v černym a měl na krku červenej šátek... hrál polámanýho mravenečka a tak dramaticky se belhal o holi až jsem brečela dojetim a smíchem zároveň... loni jsme je přendali na růžovou čelenku a na sukýnku z tesca jsme malovali černý puntíky, neb třetí zas byla na besídce za berušku.
Ta prostřední papírová maska lva byla součástí nějakejch omalovánek... a ocas ze žluté látky a proužku vatelínu s dole našitym nastříhanym fleesem se jednoduše váže za šňůrky do pasu, to jsem tenkrát na rychlo vytvářela pro syna, když měl mít nějakou masku na oslavě narozenin kamarádky ze školky a chtěl jít za lva.
A to modrý vpravo, to si loni vymyslel druhorozeňák, že chce jít za piplapa, což je jeho oblíbená psotavička z pokemónů... má ho i plyšovýho a loni o něm vytrvale tvrdil snad celej školní rok, že je živej. Dostal k tomu kostýmu ještě světle modrej rolák, na kterej jsem nalepila z vliselínu dva puntíky a byl.

 K tomuhle zase měl nejstarší loni oblečení bílé... když hrál na představení školního divadelního kroužku bílýho králíčka... čelenka je bohužel, jak vidíte, zlomená... úplně čerstvě... asistovala mi totiž u focení naše nejmladší ;-)

A na další čelenku přišla letos před Vánoci hvězda (nějak mi docházej čelenky, budu muset dokoupit ;-)...) k tomu křídla z kartonu, proříznout dírky, protáhnout a zavázat stuhy... nandaj se na záda jako batůžek přes bílý šaty, či halenu... jeden den jsem dělala jedny pro třetí na besídku a další den ještě druhý, aby měli na besídku i oba kluci... vlastně jsem se o těch křídlech už zmiňovala, když jsem psala o tom, co se seběhlo před Vánoci 2010 :-)

A v posledních dnech mi tu taky hojně běhaly dvě malý víly... naštěstí nic nevylily ani do trávy ani na polštář... i když občas z nich šílim i tak ;-)

Ale tak, jen ať si ty převleky užívaj... od čeho je koneckonců máme... a vlastně je to pořád poměrně  docela bezpečná zábava... i přes ty meče :-)

pondělí 12. února 2018

Muffinky s beruškou

Tenhle víkend jsme s holkama zase jednou pekly něco sladkýho.
Naše nejmladší navíc měla v uplynulém týdnu svátek, tak si to prostě o něco krapínek svátečnějšího přímo říkalo :-)

Potřebovaly jsme 3 vejce a asi 80 g cukru krupice, cca 100  másla a asi 150 ml mléka, 200 g hladké mouky a 100 g polohrubé a lžičku prášku do pečiva.

Máslo jsme rozpustily v mléce.

Mouky smíchaly s práškem do pečiva.

Košíčky tentokrát pomáhala do formy vkládat i ta nejmladší.

A celou tu dobu jsme nechaly šlehač a by z vajec a cukru ušlehal nadýchanou hmotu.
Pak jsme do ní přilily mléko s máslem a přisypaly mouky s práškem.

Vzniklé těsto jsem naběračkou na zmrzlinu dávala do košíčků a naše třetí do každého muffinku přidala dvě ostružiny, které jsme měli v mrazáku od léta.

Než se nám muffinky upekly, udělala jsem marcipánek z 80ti gramů sušeného mléka asi 120 g moučkového cukru, dvou lžic salka, půl lžičky mandlového aroma, půl lžičky slunečnicového oleje a trochy červeného barviva v tubě.

Vytáhly jsme silikonovou formičku od tescomy s holčičíma motivama a vybraly si berušku...

... a udělaly hafo berušek.

Rozpustily jsme v horké lázni bílou polevu, polily jí hotové muffinky a do ní přilepily berušky...
(Mezitím se nám dost setmělo ;-).)

Takovejhle krásnej stojan na dobroty mi přinesl Ježíšek :-).

Ráno už bylo muffinků o poznání míň... a to kluci přijeli až odpoledne... a dorazili zbytek.

Byly totiž prostě k sežrání ;-).

čtvrtek 8. února 2018

Ochutnávači

Možná by se podle názvu mohlo zdát, že tenhle článek nějak souvisí s tím nedávným o svačinách ... chutných i nechutných... ale není tomu tak. Tenhle článek je totiž o tom, co naše děti, respektive dvě z našich čtyř dětí, za ty roky ochutnaly, aniž by jim to kdokoli ochutnat dal.

Popravdě... dlouho jsem váhala, jestli tenhle článek vůbec psát... konkrétně asi tři a půl měsíce, tedy od doby, kdy došlo k poslednímu takovému ochutnání... neb si říkám, že mne tyhle historky jakožto matku nestavěj do úplně nejrůžovějšího světla. Nicméně, třeba někomu dalšímu budou k užitku a k poučení.

Nejzdatnějším ochutnávačem v rodině je jednoznačně náš nejstarší. Doufám že naše nejmladší se ho nebude snažit co do četnosti ochutnávek dohánět, a že jí to jednou stačilo.
Prostředních dětí se naopak žádná z historek přímo týkat nebude.

Příběh první

To byly našemu nejstaršímu čerstvě tři roky a druhorozenýmu něco kolem devíti měsíců. Manžel byl ten den na denní... a když jsem si tak v průběhu odpoledne konečně na chvilku sedla v klidu ke kojení, a mladší po chvilce začal usínat, přikráčel najednou do pokoje z kuchyně starší a mával mi v ústrety lahví Sava, kterou se mu evidentně podařilo vyhrabat zpoza velkýho akvária, který jsme tenkrát měli v kuchyni, než nám v něm všechny rybičky úspěšně pochcípaly, a za kterym ho měl manžel schovaný.
Vyděšeně jsem mu jí s jakýmsi hysterickým výkřikem vytrhla z ruky, abych se následně uklidnila pohledem na trysku, která byla v poloze zavřeno... Jenže vzápětí mi to nedalo a pro jistotu jsem zkusila stisknout páčku... a ono to malinko i když jen slabě prostříklo!
V dalších vteřinách jsem položila polospícího druhorozeňáka na zem, jala se čuchat k puse nejstaršího, z něhož skutečně slabounkej závan Sava cítit bylo, takže jsem ho popadla a hystericky křičíc ho odnesla do vany, kde jsem mu vyplachovala pusu a brečela a on taky brečel... a do toho za náma přilezl též brečící, logicky se probudivší druhorozeňák, kterej se mi zezadu sápal na nohy... a tak jsme všichni asi dvě minuty v koupelně zoufale řvali jeden přes druhýho... Pak jsem pročítala poznámky na láhvi, zatímco nejstarší brečel mokrej ve vaně a mladší se na mne řvoucí stále snažil pověsit. Volala jsem tchýni, neb je dětskou sestrou... to už z něj Savo cítit nebylo a pusa po ohledání vypadala zcela v pořádku, jen z kraje jazyka byla taková malá začervenalá skvrnka, která mohla, ale stejně tak nemusela být znakem drobnýho poleptání... nicméně jsem následně do syna nacpala živočišný uhlí a taky nějaký mlíko tenkrát povinně pil... Mezitím volala švagrová, taky zdravotnice, neb jí volala tchýně, její maminka, a že se na nás zajede podívat, dorazila i s tenkrát asi čtyřměsíční dcerkou... prohlídla ho... a konstatovala, že to určitě maximálně jen olíznul, že i kdyby to zkusil stříkat, tak nemá takovou sílu jako já, že jemu by to asi neprostříklo... kterémužto tvrzení dost nahrával i fakt, že moje ruce ještě pořád cítit savem byly ač jen po tom jednom promáčknutí a i přes to, že jsem si je během všeho toho oplachování a vyplachování taky docela důkladně vyráchala, zatímco ze syna nebylo cítit nic už po těch prvních pár minutách v koupelně...
No, i tak jsem si definitivně oddechla, až když ráno po té vykadil plnej nočník živočišnýho uhlí.

Příběh druhý

To bylo asi o osm či devět měsíců později... někdy koncem jara, či spíš už na začátku léta. Samozřejmě měl ten den manžel opět denní...
Tenkrát jsem někde viděla v rámci inspirace Montessori pedagogikou bezva nápad na činnost v boxu s pískem... a protože jsme takovou krabici s pískem měli tenkrát bůhvíproč zrovna na balkóně, nechala jsem v ní kluky si hrát, cosi tam stavěli s kamínky, klacíky a šiškami... a hlavně ten písek hojně rozhazovali všude kolem... bohatě ho bylo i na podlaze v kuchyni a samozřejmě i v jejich vlasech. Takže jsem je po téhle bezva činnosti rovnou naložila do vany, což se jim ostatně taky moc zamlouvalo, až na to mytí vlasů teda... Pak jsem si je v osuškách krásně vysmátý odnesla do postele, oblíkla je a po chvíli společného dovádění jsem je tam nechala a vydala se rychle vytřít ten písek z koupelny, chodby a kuchyně, dokud jsou zabavený skákanim v peřinách a hrou na "bazinga", protože jak tim projdou bude písek i v obýváku...
A tak si tak hezky v rychlosti stírám hadrem písek z podlahy, a když už jedu kuchyni tak najednou přikráčí ten starší a povídá mi: "Mami, pošim, otevžít! Mám chut."
... A já koukám, co mi to podává? A on Nurofen!
Tak jsem mu to vyškubla, zkontrolovala, že bezpečností zavírání evidentně neselhalo a že synek tenktokrát po jahodách fakt nevoní, sdělila mu, že: "Nurofen se na chuť nežere!" a obloukem tu flaštičku hodila na kredenc...
A jak jsem hadrem přejížděla poslední tři metry směrem k balkónovejm dveřím, dumala jsem, jak se probůh k tomu Nurofenu dostal, když je nahoře nad přebalovákem v kapsáři, a já sama na něj ze země dosáhnu tak akorát... a do toho dumání, mne ve chvíli, kdy jsem měla hlavu mezi balkónovejma dveřma, vytrhl jasný hlásek našeho druhorozeňáka: "Pápá! Pápá!" volal vesele... a já strnula. Ten hlásek jsem totiž slyšela zvenku!
Na následující dvě tři vteřiny jsem se proměnila ve Flashe a rychlostí blesku prolítla z kuchyně kolem jádra, kde jsem za běhu mrskla hadrem do koupelny a vřítila se do ložnice... tam na bedně s vyřazenym oblečenim, kterou si umně přisunul pod okno, stál na špičkách náš tehdy rok a půl starej druhorozenej synek, a vesele mával z okna, na kterym se mu záhadnym způsobem podařilo zdolat bezpečnostní páčku! Naštěstí měl parapet někde v úrovni ramen, ale i tak jsem byla na infarkt.
(Přes léto jsme pak radši pořádně ani nevětrali a na podzim jsme nechali udělat plastový okna s bezpečnějšim větránim na takovou tu sklápku.)
A abych nezapomněla, další bedny s vyřazenym oblečenim byly naskládaný pod přebalovákem, čímž se objasnila záhada, jak se ten starší mohl dostat pro Nurofen.
Holt Nurofen našemu nejstaršímu vždycky chutnal, už na první dobrou, tenkrát v těch čtyřech měsících, jak měl svůj druhej zánět středouší... vycucnul tehdy odměřenou dávku a dožadoval se další... a já prohlížela tu flaštičku a říkala mu: "Jo, brouku, to je hezký, že ti to chutná, ale máš smůlu, tady píšou, že další ti můžu dát až za osm hodin."
Jo, to bylo jedno z dalších bezvadně adrenalinovejch odpolední v mym životě... tehdy ještě coby dvoumatky...

Příběh třetí

Zase asi o půl roku později, někdy na podzim... a zase ten nejstarší... přistižen jak se krmí marťánkama. Přiznám se, že už netušim, jak se k nim tenkrát do lékárny dostal... ale oni naši kluci byli vždycky výškolezci, hlavně ten druhej teda... Pamatuju si, jak jsem všechny zbývající marťánky vysypala, přepočítala, počítala od kdy je máme, jak často je měl... a dopočetla se, že teda snědl něco mezi pěti a dvanácti kousky... Následně zkoušela google, kterej na mně vyplivl nějakou poradnu, kde se jakási pani ptala, už asi rok před náma, že jí tříletá dcerka snědla asi deset marťánků, co s tim, jestli jí to nějak neublíží... A dotazovanej lékárník jí odpovídal, že když je to takhle jednorázově, tak ne, ať jí teď aspoň týden žádný vitamíny nedávaj, a že můžou čekat, že bude mít průjem, jak se toho přebytku vitamínů bude chtít tělo zbavit...
Načež náš nejstarší asi hodinu či dvě na to nakadil plnej nočník lehce narůžovelějch a po marťáncích citelně vonících hovínek... a bylo.

Příběh čtvrtý

To bylo na podzim 2013, tedy asi rok po marťánkovožrací akci.
Tenkrát jsem byla ve čtvrtek u doktorky s druhorozeňákem... Laryngitida.
A v pátek jsem tam byla znovu s naší třetí, který tehdy nebylo ani půl roku... Laryngitida.
"No, to vás čeká pěknej víkend..." děla tehdy doktorka, a to ještě netušila, co se všechno semele...
Později odpoledne... ano, manžel měl ten den opět denní, jak jinak... jsem už notně vyřízená z předchozích prochrchlanejch a proštěkanejch nocí, nadávkovala druhorozenýmu a taky naší třetí Fenistil, nechala ho nepředloženě sice zavřenej, ale volně přístupnej na konferenčnim stolku a svalila se na gauč, abych nakojila naši třetí...
Načež jsem se o pár vteřin později probrala do výbornýho šoku... Náš nejstarší, tehdy krátce pětiletej, na mne vesele mává z protější strany stolku prázdnou lahvičkou Fenistilu, která byla předtím asi ze třetiny plná!
Hysterie!
Pročítání příbalovýho letáku.
Telefonát tchýni.
Živočišný uhlí.
Telefonát na pohotovost...
"Radši přijeďte..."
Výprava, která nebrala konce.
Cesta autobusem, kde nejstarší začal usínat, a já ho budila, a pani vedle mu vesele říkala: "Nespinkej. Jak tě pak maminka odnese, když má v kočárku sestřičku?"... o skutečné povaze jeho útlumu netušila...
Na pohotovosti mu změřili tlak. Tou dobou už byl syn zase čilej. Pochválili mne za ty dvě tablety živočišnýho uhlí... aspoň nějaká náplast na zraněnou duši matky... A konstatovali, že kdybych mu zvládla kontrolovat puls, že by ho i se mnou pustili domu, ale že maj obavy, že když mám doma dvě nemocný děti, tak to asi nemusim zvládnout... Což jsem byla nucena připustit, že se obávám též.
Takže jsme šli nahoru na příjem na dětský oddělení, že si tam synka nechaj přes noc na pozorování.
Tam nás shodou okolností příjímala milá mladá doktorka, která necelýho půl roku předtím přijímala naši třetí po porodu na novorozenecký.
V rámci příjmu se ptala mimo jiné, jestli je jinak zdravej, a já říkala: "Jo, von jo, to ti dva mladší maj laryngitidu."
A ona na to povídá: "No jo, je mi to jasný, a jemu bylo líto, že žádný kapky nedostal."
Pak mu přidělili postel u takový skoro slečny, která se mu strašně líbila, neb mu účesem a hlasem připomínala nejmladší z jeho tet. Takže jí hned vesele něco vykládal, zatímco upíjel černej koktejl z dalšího živočišnýho uhlí a koly...
A já pak s těžkym srdce jela s tim zbytkem domů, cestou jsme se potkali i s manželem...
Celou noc jsem pořádně nemohla spát, strachy, jestli je všechno OK a jak to tam ten můj kluk asi zvládá. Ráno jsem tam volala, dozvěděla se, že všechno je v pořádku, a že si pro něj po desátý můžem přijet.
Takže jsme tam úderem desátý dorazili, ptali se po synovi, a dozvěděli se, že je v herně... a jemu se z tý herny k nám ani nechtělo, už si tam našel kamaráda... Já na něj volala, a on asi po třetím zavolání jen tak líně vzhlídnul od hry: "Jo, jo," prej a zase si hrál dál... a já si říkala: "Tak to vidíš, ty strachy nespíš, jak to tam ten tvůj chudáček sám zvládne, a on po tobě ani nevzdechne..." :-D
Pak přišlo na řadu propouštěcí papírování, přesvědčování syna, že už jdeme domů... a cestou jsme ještě v pokladně zaplatili stovku za pobyt... A manžel mi pak cestou domů najednou povídá: "Čéče, to neni vůbec špatný, celonoční hlídání se snídaní za stovku... vždycky když budem chtít jít třeba do divadla, tak přivezem děti, řeknem že něco snědly, nebo vypily, necháme je tu přes noc na hlídání, tři děti za tři stovky, to je krásný... a máme pro sebe celej večer i noc až do rána do desíti. No to je úplně perfektní..."
A já se na něj velice dlouze a značně nevesele, skoro až ledově dívala... a pak jsem z důrazem pomalu pronesla: "Ty VOLE! To uděláme třikrát, a pak nám je přijede sebrat sociálka, že je nějak často trávíme a všechny najednou, že to je ňáký divný... Bože, ty si VŮL!" A vytřásala jsem ten jeho nápad z hlavy.

Příběh pátý

Po akci s vycucnutym Fenistilem byl dlouho dlouho klid.
Nejstarší konečně tomu ochutnávání odrostl (i když dodnes si žere aspoň rukávy a taky pastelky z penálu...). Ti dva prostřední naštěstí na ochutnávání podobnejch věcí tak nějak nebyly... Až teď na podzim bylo zase veselo.
To tak jednou večer buzeruju děti, aby uklízeli hračky, ohřívám k večeři bramboračku, snažím se v rychlosti uvést domácnost aspoň do trochu příjemnější stavu, aby se náhodou můj pořádkumilovnej manžel ve dveřích po příchodu z práce zase hned neotočil a neodkráčel na večeři radši někam do hospody... Pak okrajově zaregistruju, že naše nejmladší kráčí pryč do chodby, tak jí jdu po nějakejch deseti vteřinách pro jistotu zkontrolovat, kam se to jako zase vydala, průzkumnice zvědavá, nenechavá... a v chodbě vidim, že je ZASE! otevřenej záchod (to se asi děti zavírat nenaučej už nikdy, jak to tak vypadá...) a z něj akorát vychází zase zpět naše nejmladší a kašle a tak trochu dáví... a v ruce třímá tu debilní vůni, kterou manžel asi tři týdny před tím koupil, že prej chce mít voňavej záchod... a kterou se naše nejmladší od tý doby opakovaně pokoušela ze záchodu vyndat...
Takže jsem jí tu vůni sebrala, popadla jí hned vedle do koupelny nad umyvadlo a snažila se jí přimět, ať to vyzvrací, což se mi nedařilo, tak jsem jí aspoň pořádně vypláchla pusu. Řvala jako tur a já se snažila rozluštit ten čtvereček s vykříčníkem na flaštičce s vůní, kde bylo jakési číslo... jenže se mi pod náporem adrenalinu strašně třásly ruce, takže jsem prostě nic nepřečetla, tak jsem jí šla dát prozatim aspoň živočišný uhlí. Než jsem ho našla, našla ona svojí flašku s vodou a pila jak duha... a pak ještě... A já konečně rozluštila jakési telefonní číslo na tý flaštiččce a zkusila ho vytočit. Na druhé straně mi automat sdělil zhruba následující: "Smůla, děláme jen do čtyř, můžete si zavolat na centrálu kamsi do Německa na následující číslo..."
"Jo, tak tam si asi nepokecám..." děla jsem otráveně a zavolala tchýni...
Ta situaci vyhodnotila tak, že radši jet na pohotovost. Někdy v průběhu tohohle telefonátu dorazil z práce manžel.
Tak jsem popadla batoh, s tím, že si nás tam určitě nechaj přes noc a hodila do něj asi pět plen, dvě bodýčka a pak si řekla, že tam nejdřív zavolám.
Dali mi číslo na toxikologii s tím, že oni by tam stejně volali a říkali by jim to, co jim teď řeknu já a pak by mi volali zpět, že bude lepší, když se s nima domluvim přímo, že mi i řeknou, jestli mám na tu pohotovost vůbec jet...
Na toxikologii to vzal pán se strašně příjemnym a uklidňujícím hlasem. Opravdu byl úžasnej a už jen způsobem mluvy mne neskutečně uklidnil... V klidu se na všechno vyptal, co přesně to bylo, a kdy a kolik toho asi vypila... "No, ona to hned dávila, ale já myslim, že jednou polkla..."...co všechno jsem s ní od tý doby dělala, a jak vypadá teď... "No, teď tu vesele chodí, a je chudák celá mokrá a černá, mokrá jak jsem jí vyplachovala pusu a černá od živáče..."
Dozvěděla jsem se, že tyhle vůně jsou něco podobnýho jako jar, že to jako voní a pění, že to neni přímo na životě ohrožující a že to moc nechutná, že to většinou ty děti právě zase hned dávěj, že když se nepodařilo vyvolat zvracení, tak živočišný uhlí dobrý, že na pohotovost určitě jezdit nemusim a jestli mám něco jako Espumisam, tak jí to mám taky dát, aby jí to v těch střevech moc nedráždilo, a hlavně to hodně naředit, to je dobře že pila, to jí dejte napít ještě, ať hodně hodně pije... a ano polívka k večeři bude taky fajn... a pak si jí zapsal jménem a rodnym číslem, aby měli zadokumentováno, co že se to za dítě pokusilo ochutnávat věci, co k ochutnávání určeny nejsou... a bylo.
No, malá to vstřebala... a já celou příhodu po pár dnech jakžtakž taky...

Ale řeknu vám, FAKT STAČILO... :-/

pondělí 29. ledna 2018

Sušenky s razítky od Tescomy

Tenhle článek o našem prvním povánočním pečení (ještě pořád máme nějaké to cukroví) jsem se rozhodla nezařadit mezi recepty, ale mezi recenze, neb i když v něm jde o pečení, jedná se spíš o recenzi na jeden "tescomáckej" výrobek.

Naše třetí se po těhle razítkách na sušenky sápala při každý návštěvě Tescomy už skoro dva roky a taky nám je velice výmluvně a opakovaně ukazovala v katalogu... a pak jsme jednoho podzimního dne při návštěvě obchodu zjistili, že je maj zrovna v akci asi o třetinu ne-li víc levnější... a vzali jí je pod stromek.
Měla z nich strašnou radost. A když jsem jí před tímhle víkendem řekla, že je spolu v sobotu vyzkoušíme, svítila jak sluníčko :-)

Celý se to ukládá takhle hezky kompaktní.

A takhle se to rozkládá. Razítka jsou z nějakýho silikonu a jedno je vždy přichycený dole a ostatních pět se akorát vejde do dutiny uvnitř.

 Na výběr je z pěti různých sad... klasický sušenkový jsou žlutý, pak fialový, kterejm výrobce říká party, pak ty růžový se zvířátky, červený jsou vánoční a zelený velikonoční.

 Ráno jsme si s třetí daly rozměknout máslo, pročetly recepty, z devíti možných variant vybraly klasické máslové a kokosové, s tím že příště třeba můžem zkusit, citrónové, kakaové, vanilkové, oříškové, mandlové a nebo skořicové či zázvorové... a cestou od voleb se stavili v krámě pro polohrubou mouku, neb v receptech nás překvapila... čekala, jsem že potřeba bude hladká, neb z hladké obvykle sušenky děláváme.

Krom ní jsme potřebovaly moučkovej cukr, zmíněné máslo, vajíčka, vanilkový cukr, citrónovou kůru a do těch kokosových logicky strouhaný kokos :-).

 Těsto rozválet, růžovým válcem vykrojit kolečko...

... a pak zasunout a obtisknout razítko, aby bylo pěkně na střed a tak akorát obtisknutý...
Ze začátku se nám těsto trochu lepilo na razítka, pak jsem těsto trochu pomoučnila a bylo to dobrý.

 V receptu se píše, že těsto vyjde asi na 40 ks, nám každý vyšlo na cca 60 ks... Nu, čím víc, tím líp ;-)

Máslový

 A kokosový...
Dětem chutnaj obojí, už jen kvůli těm zvířátkům :-)

 Vlevo máslový a ty "střapatější" vpravo jsou kokosový.

A příště zase zkusíme dvě jiný příchutě ;-)