Prohledat tento blog

čtvrtek 19. dubna 2018

Naše zima bez zimního seznamu... a bez sněhu

Tenhle článek jsem rozepsala už před pěti týdny... a než jsem se dostala k jeho dopsání., najednou i u nás ten sníh napadl a dokonce i den a půl vydržel... Nakonec jsem se původní článek rozhodla i tak s poznámkami a drobnými úpravami dopsat. Tady je:

Možná si pamatujete náš podzimní nebo adventní seznam.
Ještě někdy koncem ledna jsem si pohrávala s myšlenkou sepsat si jeden i na zimu... jenže jak jsem to dávala dohromady, zjistila jsem, že většina bodů je jaksi zavislá na tom, zda nasněží... A u nás letos skoro nesněžilo. Obvykle nasněžilo něco málo přes noc, zpravidla tak akorát dost na to, aby měl druhorozeňák cestou do školy co házet sourozencům za krk. Ale během dopoledne to pak zase všechno roztálo. Jednou bylo po ránu dokonce dost na to, aby druhorozeňák u školky, než jsem převlíkla a do tříd zavedla třetí, postavil menšího sněhuláka. Cestou ze školy pak trval na tom, že se na něj musí jít podívat... No, na holý zahradě byla místo sněhuláka taková menší sněhová koule.
Každopádně krom koulování, "sáňkování" a stavění sněhuláka pod oknem v tom zimním seznamu měla figurovat návštěva divadla, výroba vlastní hry... což nám vyšlo, a taky na nějakou výstavu jsem plánovala s dětmi zajít, na což ovšem nedošlo.
A už vůbec to nevypadalo, že letos dojde na jakýkoli sněhový radovánky, následovaný úprkem domů, svlékáním mokrého, převlékáním do suchého a pak hlavně upíjením horké čokolády... kterou jsme si teda nakonec vařili aspoň po příchodech domů do tepla z těch holomrazů, co tu u nás čas od času byly.

Až po polovině března u nás začalo najednou pořádně sněžit... sněžilo celou noc a celý den... takže jsem po obědě konečně posadila nejmladší na boby a hurá pro třetí do školky a dom... a pak zas s oběma holkama pro kluky, hezky přes les... a se všema zpět a hlavně cestou v lese na kopec... A jak nám cesta do školy brodícím se závějí trvala kousek přes půl hodiny (normálně je to pěšky tak na pětadvacet minut).... domu jsme dorazili skoro tři hodiny potom, co jsem kluky v družině vyzvedla... mokrý až na spodní prádlo... ale i toho sněhuláka jsme postavili!...
A samo, i ta čokoláda po tom sněhovym dobrodružství byla, jak jinak ;-)

Druhej den ráno jsem zase holky posadila na boby, (třetí odhlásila ze školky) a klukům vyštrachala ze sklepa kluzáky a jali jsme se klouzat lesem ke škole...
Doklouzali jsme tam mokrý a asi osm minut po osmý... ale jak jsem tak táhla holky lesem domů a kolem nás padal s pleskáním ze stromů tající sníh, byla jsem ráda, že jsme to podnikli... neb na odpolední cestu do školy už jsem zase vytáhla golfky, anžto do oběda bylo opět po sněhu....

Ale nakonec, nakonec nám přece jenom i letos byl dopřán tenhle správně zimní sněhovej zážitek, a tak jsme nemusely jen vzpomínat na tu zimu loňskou...


Každopádně, co se loňský zimy týče, chtěla jsem se tu podělit o tenhle bezva zážitek z poloviny ledna minulého roku, o kterym jsem tenkrát na jednom diskuzním fóru napsala následující ;-):

Tak je ze mne normálně bufeťák...
Jsem minulej víkend s dětma na chvíli vyrazila ven. Opravdu jen na chvíli, neb bylo mínus pět. Chtěli jsme původně opravit toho sněhuláka, co jsme postavili dva dny předtím za barákem tak, aby jsme na něj z oken viděli, a někdo ho pobořil... ale novej sníh byl sypkej, tak jsme v něm místo toho udělali asi tucet andělíčků, pak si čtvrt hodinku hráli na sněhovou bouři... rozuměj: vyhazovali jsme sníh do vzduchu, probíhali jim a ječeli :-D... a zase jsme běželi domu do tepla na kakao a cukroví :-)...
Ale to neni to, o čem jsem sem chtěla napsat... Cestou ven jsem s sebou totiž vzala koš. U baráku jsem otevřela jeden kontejner. Byl plnej, až po okraj, tak jsem otevřela druhej a hodila naše smetí tam... a mezitim mi hlavou běželo: "Ty jo... co to tam bylo?"
Tak jsem se k tomu prvnímu kontejneru vrátila... Otevřu ho. Koukám na krabici hned navrchu. Je na ní namalovanej stěhovací náklaďák a na něm spousta věcí... klavír, lednice, dědeček na houpacím křesle... Krátký nahlédnutí pod víko mne ujistí, že obsahuje to, co by obsahovat měla....
Ještě chvíli na ní váhavě koukám... a pak se zachovám přesně podle nápisu na krabici - Naložim ji! (pod kočár) A jedu!... za dětma, co už se válej ve sněhu za barákem :-)

P.S.: Když jsem to pak večer vyprávěla muži, kterej měl ten den denní, tak říkal: "Proč já ty hry pořád kupuju, když ty je nacházíš v popelnici?"...

P.P.S.: Hru "Nalož a jeď!" jsem od tý doby hrála s dětma několikrát, chybí nám v ní jen jedna házecí kostka z pěti, ta fialová a jeden z těch asi dvanácti fialovejch nákladů, což neni žádnej velkej problém... jinak je v ní úplně všechno, všechny náklaďáky, všechny žetony, ostatní kostky a náklady... i pravidla... a česky!

P.P.P.S.: Nebojte, po příjezdu domu, převlečení do suchýho, a po kakau s cukrovím, jsem před prvním hraním všechny dílečky důkladně vyčistila vlhčenejma ubrouskama, i kartičky jsem jima přejela ;-)

středa 18. dubna 2018

Mají to ty holky v genech?

Před pár dny jsem pozorovala naši třetí... a fakt jsem se bavila a uvažovala, jak moc je to nám holkám daný.
Taková ta tendence kecat chlapům do toho, jak co dělaj a jak by to správně dělat měli. Jak nás asi cosi pudí dávat jim tyhle nevyžádaný rady. Jestli je to daný geneticky, nebo to odkoukaj....?
Typicky při řízení auta...
Ne že by zrovna tam to ode mne mohla naše třetí okoukat... Nemáme totiž auto při jehož řízení bych mohla hlavě rodiny co chvíli radit co jak...
Jezdíme MHD, a mimo město autobusem nebo vlakem... což je značně dobrodružnější... i když pokud bych byla za volantem já, třebas cestou do školy a školky, bylo by to, obávám se, daleko víc než jen dobrodružný a pro moje nervy nepochybně ještě náročnější, než ta denní cesta autobusem. Se svojí úžasnou pozorností se totiž řídit bojim, což je hlavní důvod, proč to auto nemáme. Sice jsem řídila jen dva měsíce, přes léto 2004, a rozhodně ne denně... ale na některý ty příhody živě vzpomínám dodnes... Ale o něco z mejch "automobilovejch historek", který jsem za ten krátký čas jaksi stihla nasbírat, se podělim třeba někdy příště... Nějak jsem dost odběhla od původního tématu :-).

Tedy, v pátek odpoledne, když nejstarší odjel na oslavu ke spolužačce a nejmladší usnula... najednou při mytí nádobí slyším naší třetí, sedící vedle druzhorozeňáka, jenž hrál nějakou hru na PC, jak mu strašně důležitě říká: "Naho-u bez! Naho-u! Bez naho-u!"
Tak vám mne ta borkyně pobavila... Neb samotný jí není pořádně rozumět, ale evidentně je přesvědčená, že ona tý hře rozumí líp, jak starší brácha, co to rozhodně nehrál poprvé ;-).


úterý 17. dubna 2018

Zmrzlinový dort s kávou a čokoládou

Tenhle dort jsem nedělala léta. Dost možná už dvacet let.
Recept na něj jsem kdysi našla v kuchařce Zlatá kniha Mary Barryový - Dezerty a cukroví, která je, jak název napovídá. plná úžasnejch sladkostí a mne kdysi na střední uhranula v jednom knikupectví... Asi dva měsíce jsem jí tam chodila studovat, až jsem sebral skoro všechny tehdejší úspory a utratila je právě za ní.
Mimochodem, ta kniha je pořád v prodeji a je to tahle ;-).
A co se týče přímo tohohle dortu, dělala jsem ho tentokrát potřetí. Poprvé to bylo pro skupinu holčiček, který jsem tehdy vedla v oddíle, podruhé pro mýho tátu... a tentokrát pro tátu mejch dětí ;-).
Je to trochu piplačka, ale podle mne to stojí zato. Manžel sice říkal něco o sladkejch hovínkách z nutrie, ovšem kluci to zpucovali v mžiku.

Potřebovat budeme:
12 žloutků
180 ml medu (v originále je zlatý sirup, ale já používám med)
200 g čokolády na vaření (v originále je trochu míň)
lžíce tuku omega
2 lžíce kávového likéru (já použila po zkusmém ochutnání jakejsi domácí, co dostal od někoho manžel)
2 lžíce instantní kávy
litr smetany ke šlehání (i tý je v originálním receptu trochu míň)
asi 100 g oříšků (nebo plátkovanejch mandlí, ty jsem tentokrát použila já)
asi 80 g cukru krupice

Nejprve jsem dala do mísy žloutky a med a nechala robota, ať to za mne ušlehá... šlehal cca 10 - 12 minut a ušlehal z toho bezvadnou strašně sladkou pěnu.

Zatímco šlehal, rozpustila jsem na pánvi cukr a opražila jsem v tom plátky mandlí. V originále jsou sekaný lískový oříšky.
A v rendlíku jsem rozpustila čokoládu se lžící omegy a část jsem ji nalila na pečící papír a uhladila do výšky cca 2 mm, aby to mělo tvar na dva čtverce cca 15 x 15 cm. Z toho se pak úplně v závěru nakrájej trojúhelníčky na ozdobu.

Potom jsem ušlehanou hmotu ze žloutků a medu přendala do kastrolu a na mírnym plameni jsem to za stálýho míchání hřála půl hodiny. Postupně to zhoustlo a z původního oběmu byla v hrnci asi třetina... a místy se v tom dělaly menší karamelizující hrudky... což není nijak naškodu... vlastně je to docela dobrý, ale zase nějakou tu konzistenci by to mít mělo, takže to chce opravdu míchat.
V mezi čase jsem si v hrníčku rozmíchala dvě lžíce likéru a dvě lžíce instantní kávy, respektive jsem dala takovej domácí, dost slabej a asi lžíci a půl a do něj pak caro... aby to bylo jedlý i dětma... stále mám v živé paměti, jak holčičky z naší družiny byly tenkrát na tý oslavě až nějak moc veselý ;-)

Tu horkou hmotu jsem rozdělila do dvou mís, do jedný cca dvě třetiny, do tý jsem vmíchala ten likér s carem...

... a do druhý mísy zbylou třetinu a čokoládu.

V míse jsem nechala robota mezitim šlehat cca 800 ml smetany ke šlehání do tuha.

Třetina přišla k čokoládovému krému.

Dvě třetiny do kávového.

Pak jsem kávovej vymíchala metličkou a polovinu jsem ho dala na dno dorotvý formy. Hezky uhladila a dala na dvacet minut mrazit.

Mezitim jsem promíchala ten čokoládovej, kterej přišel všechen na tu první kávovou vrstvu.
Zase jsem dala na dvacet minut mrazit.
Pak přišli na řadu ty pražený mandličky a zbytek kávového krému.
Nakonec se to mrazilo přes noc... v receptu tvrděj, že stačí čtyři hodiny... ze zkušenosti nestačí ani šest ;-).

Nakonec jsem ušlehala zbytek smetany. Čokoládu rozkrájela v horký vodě namáčeným nožem na trojúhelníčky a hurá zdobit.

Místo lískových oříšků jsem k dozdobení vzhledem k batoleti v naší domácnosti použila brusinky v čokoládě... Ne, nejsou to kávová zrnka, i když to tak na fotce trochu vypadá ;-)

Nejmladší pak vyžírala především je (včetně těch co zbyly na kredenci v misce... ano, židli už si přistrčí a dostane se všude ;-)...) a taky ty čokoládový trojúhelníčky...

... čímžto zbylo víc zmrzlinovýho korpusu na kluky, za což byli oni zjevně rádi :-).

neděle 15. dubna 2018

Zase máme období loužiček...

Tak nám zase nastal ten krásný čas... Už počtvrté... Jaký čas? Čas loužiček :-)...
Tedy čas opakovaného vytíraní čůránek na nejrůznějších místech naší malé domácnosti. Čímžto budeme mít zase jednou nablejskanou podlahu... na nějakej čas... z donucení ;-) Všechno má svá pozitiva, ač mne tedy to věčný vytírání vůbec netěší.
Ale abych nebyla k naší nejmladší nespravedlivá, není to zase až tak častý jak by mohlo... Vlastně jsem za ty čtyři dny, co jsme si řekli, že jí na ten nočník zkusíme už učit, vytírala jen asi osmkrát, asi šestkrát to pobraly kalhotky s teplákama... No a jednou to bohužel schytala naše manželská postel... konkrétně moje půlka... to mám zato, že když po obědě usnula, složila jsem jí tam včera naivně do peřin bez plíny :-).
Za první nadílku v nočníku jsme jí zatleskali... I ona si radostně zatleskala, a teď jí na nočníku přibývají  maličké nálepky se sluníčky. Za každej úspěch si nalepí jedno. Už se jich i sama dožaduje. Hlásí: "Ču-a-a!" a natahuje se výmluvnym gestem po aršíku s nálepkama.
A ráno se včera i dnes taky hned dožadovala, že chce: "Ču-at!"
Takže je to na dobré cestě. Evidentně se nám podařilo trefit ten správný čas. Stejně jako kdysi u třetí, která se to naučila během týdne. (U kluků to bylo na dýl... Navíc u toho nejstaršího jsem to pod vlivem názorů předchozí generace začala prve zkoušet kolem desátýho měsíce... naštěstí jsem líná a na násilný držení řvoucího dítěte na nočníku vážně nemám nervy... takže jsme to tenkrát během pár dnů zase zabalili a hodili se ještě na další rok do pohody, než jsme to začali zkoušet znovu ;-)...)
...Ach ta naděje, že ty dva balíky plen, co jsme koupili před týdnem už zůstanou nevypotřebovaný...
Akorát nám teda teď často lítá po bytě nahatá... Dřív se ve svlíkání zasekla u plíny, ale kalhotky zvládne svlíct sama...
Zjevně má pocit, že zvlášť na to čurání je potřeba svlíct se vskutku řádně... A to pro někoho možná překvapivě, především tu horní část těla... takže jsem za poslední tři dny už asi dvacetkrát pronesla: "Miláčku, když jdeš čurat, tak si máš sundat kalhotky, ne tričko."
Tím ona totiž vždycky začíná... stojí před nočníkem, křičí: "Čua-t!" a stahuje si tričko :-D
Takže hurá! Za chvíli budem po dlouhých letech konečně bezplenková domácnost :-)
Super! Právě jsem obdržela hlášení, že je zase plnej nočník :-) Tak já jdu na věc, ať to na tý zemi neskončí dodatečně, a nemusim to, i přes úspěšné zacílení naší nejmladší do nočníku, nakonec přece jenom vytírat ;-).

sobota 14. dubna 2018

Pastelkovník... s Yodou

 Po hóóódně dlouhé době jsem zase něco šila... respektive došívala, neb v tom stavu, jak vidíte na fotce, jsem to odložila někdy v půli podzimu.
A tak se zase mám o co podělit, neb jsem to při tom šití i fotila... takže je tu konečně zase nějakej ten fotonávod ;-)

 Každý z těch dvou obdélníků na obrázku má rozměry 23 x 30 cm. Na tom svrchním je z filcu našitá taková jako že hlava Yody a barvou na textil je na ní konturkou naznačenej obličej.
Na vnitřním jsou našpendlený a předšitý kapsy na pastelky. Kapsa je střižená z jednoho kusu 22 x 33 cm, a nahoře přeložená vejpůl, tak aby měla 11 x 33 cm... a každá je dole skládkem trochu nabraná.
Nahoře je pak takovej překryt... a rovně střiženej by možná nebyl jen jednodušší na šití, ale i praktičtější ;-)

 Překryt i kapsy jsem v krajích přišila.

 Mám na stroji takovýhle bezva stehy, z kterejma je radost pracovat ;-)

 Pak jsem si ustřihla dvě gumičky na poutka, asi 10 cm každou. A podle těch obdélníků vyřízla ještě jeden z ronopasu, nebo ronofixu,... nebo co jsem to tenkrát na podzim v tý galanterii koupila.

 Hezky to všechno sešpendlila v pořadí vnitřek rubem navrch, pod to vnější vrstvu lícem navrch a pod to ronopast/ronofix. Mezi vnitřní a svrchní vrstvu jsem vložila gumičky tak, aby vevnitř dělaly očko.

 Následně jsem to všechno sešila kolem dokola, až na cca 12 cm na opačný straně, než co byly vložený ty gumičky... a sestřihla rohy.

 Otočila na líc a hezky sešpendlila kolem dokola, v místě díry, kterou jsem to otáčela, obzvlášť pečlivě.

 A pak to prošila.

 Yoda... 

 ...při troše dobrý vůle ;-)

 Pak jsem to naplnila pastelkama. Konkrétně jsou to trojboký pastelky z tesca z řady "go create" a je jich v balení 14, neb v nich nechybí stříbrná a zlatá... což je pro vymalovávání omalovánek s tématikou star wars, docela dost fajn věc ;-)

 Překryt hezky přeložila, aby byly pastelky chráněný proti vypadnutí.

 Zavinula. Odměřila, kam přijdou knoflíky.

 Přišila je.

 A bylo hotovo...
Doufala jsem, že ho manžel ocení, neb stejně jako ty omalovánky z odkazu, to bylo určený pro něj... ale nakonec ten pastelkovník, včetně Yody, nadchnul spíš děti... trošku se mi o něj perou. Asi to bude chtít ušít nějaký další ;-)

čtvrtek 5. dubna 2018

Rozpečený mazanec

Dneska vám nabízím jednoduchej recept na využití zbytku ztvrdlého mazance, či vánočky (Obojí peču ze stejného těsta, podle tohohle receptu.) Přiznávám se, že jsem si ho oblíbila natolik, že mazance i vánočky peču záměrně víc, aby zbylo i na tohle ;-).

Mazanec (nebo vánočku) nakrájíme na plátky, pomažeme máslem a vyskládáme do zapékací misky.

 Ve sklenici rozšleháme asi 200 až 250 ml mléka s dvěmi lžícemi cukru a dvěmi vejci.

 Nalejeme na mazanec v pekáčku a necháme tak půl hodinky stát, aby hezky nasákl, trochu plátky vidličkou přimáčkneme.

 Pak to upečeme v troubě na cca 170°C asi půl až třičtvrtě hodinky.

 A zbaštíme... buď za tepla...

... a nebo klidně až za studena ;-).

středa 4. dubna 2018

Žloutkové řezy


Dnes mám pro vás takovej krásně jarní recept.
I když se to někomu možná, takovýhle žloutkový řezy fakt nejsou nic moc složitýho... takže pokud je máte rády (nebo rádi), chutě se do nich pusťte ;-)


Potřebovat budete:

2 lístková těsta (obvykle kupuju babický, půl kilový, ale tentokrát měli v krámě jen 400 gramový, nějaký máslový, tak jsem vzala dvě ty)

Na krém:
1 litr mléka
2 vanilkové pudinky
2 žloutky
cca 4 lžíce vaječného koňaku
2 másla
cca 300 - 400 g moučkového cukru

Na potření:
marmeládu, nejlépe rybízovou, prostě nějakou kyselejší, já doma našla jen mirabelky a taky dobrý

A na polevu:
2 bílky
a asi 200 g moučkového cukru
(omlouvám se, ale ani v jednom případě mne nenapadlo ten moučkovej cukr zvážit :-/... v prvém případě - u krému, ho dávám tolik, aby to bylo tak akorát sladký, respektive trochu sladší, neb pak do toho přijde ten pudink... no, to uvidíte... a v druhym případě - na polevu, tolik, aby to bylo akorát hustý, tekoucí, ale ne moc...)

Obě těsta rozválíme. Každé přijde na jeden plech vyloženej pečícím papírem. A hustě je propícháme vidličkou, aby se nám neudělalo moc velký "vlnobití".
Pečeme v předehřáté troubě na 180°C do zlatova. Klidně oba plechy najednou, jen je v polovině pečení prohodíme.

Zatímco se to peče, připravíme si základ krému. Do nějakýho šikovnýho hrnce, já mám takovej rendlík na mlíko, dáme hřát asi třičtvrtě litru mlíka. V cca dvou deci mlíka rozšleháme oba vanilkový pudinky a asi čtyři lžíce vaječného koňaku - to je ta miska uprostřed. Ve skleničce vlevo jsou ve zbytku mlíka rozšlehaný dva žloutky a v misce vpravo jsou bílky na pozdější polevu.

Když se mlíko vaří, vešleháme do něj obsah tý prostřední misky (s pudinkem a likérem) a krátce povaříme. Tim, že se povaří i ten likér, tak se většina alkoholu vyvaří a nebojim se to pak dát i dětem. Potom yypneme plamen a vešleháme to mlíko se žloutkama.
Mimochodem, fotit hrnec, z něhož stoupá pára, je moc fajn ;-)...
Pak necháme za občasného míchání zchladnout. Nejdřív jen tak navenku a pak ještě víc v chladničce.
Místo toho vyndáme ven máslo, respektive dvě, aby trochu změkly.

Pak, tedy tak o hodinku či dvě později, vyšleháme elektrickým šlehačem obě másla s moučkovým cukrem a přišleháme vychlazený pudink.
Vzniklý krém naneseme ve vysoké vrstvě na jeden z upečených a vychladlých plátů lístkového těsta.
U šlehání krému a natírání a lepení mi velmi vydatně pomáhaly obě holčičky... takže jsem úplně zapomněla to vyfotit.

Druhý plát upečeného lístkového těsta pak dáme navrch. Lehce přimáčkneme a potřeme marmeládou.
Z bílků a moučkového cukru ušleháme metličkou cukrovou polevu, kterou to celé polejeme,... jak taky jinak, když je to poleva ;-).
Pak to necháme ideálně přes noc v lednici, aby to dobře ztuhlo, hezky se to krájelo, a tolik se to neroztejkalo na rukách, až se tim člověk bude cpát jak nezavřenej.

Což se bude...

... aspoň já se teda vždycky těmahle věcma jak nezavřená cpu...

... a mý děti taky ;-).

úterý 27. března 2018

Můj neplánovaný dopolední úklid... hloubkový úklid ;-)

Dlouho to tu nebylo... ale to by bylo, aby to tu nebylo zas ;-).

Dnes ráno, těsně před odchodem do školky, mi oblečená a nasnídaná třetí oznámila, že se vyblinkala do postele. Tedy, asi na po pátý se mi podařilo porozumět tomu, co se mi snaží říct... tedy porozuměla jsem jen tomu, že jde o postel a o blinkání, protože, jak už jsem psala několikrát, jí skoro rozumět neni. Nejdřív jsem myslela, že si tam nablinkala teď, tedy po snídani, ale vyšlo najevo, že blinkala už v noci.
Okoukla jsem v rychlosti poblitej polštářek s žirafou, zvedla ho a pod nim viděla malinkou loužičku zvratků na kraji postele až úplně vzadu. "To bude dobrý," prohlásila jsem a polštářek cestou do předsíně hodila do vany v koupelně. Třetí jsem ještě vyčistila zuby a pak už jsme chvátali, aby jsme nepřišli pozdě do školy.

Po návratu z kolečka školka škola a převlečení sebe i nejmladší, jsem předvyprala ten žirafí polštářek a vyrazila zlikvidovat zbytek...
A pak jsem nacházela další poblitý místečka a místa... "Co tenhle polštář? Jo! Ten princeznovej? Taky! A co pyžamko? Taky trochu. Peřina? No! Kapitálně!" Tak jsem to poodnášela do koupelny, předeprala, nacpala do pračky a že k tomu přidám ještě to povlečení, co je teda naštěstí jen malinko...
A jak to tak svlíkám, zjišťuju, že je poblitá krásně i bočnice a zeď za postelí, a že je to tam vůbec krásně poblitý úplně všude.
Takže jsem to dosvlíkla a zatímco se to začínalo mlít v pračce, naplnila jsem kýbl, popadla hadr... chvíli před postelí sbírala odvahu vrhnout se do hlubin postele, neb při představě setkání s osminohým kamarádem na mne jdou mdloby vždycky... a nakonec jsem odhodlaně vytáhla šuple z pod postele a vydrhla nejdřív to. Pak jsem s patřičným funěním vysoukala z postele matraci (máme trojpalandu, kdy prostřední postel je nohama zasunutá mezi klasickou palandu, takže nad nohama spodních dvou postelí je jen něco kolem půl metru místa, proto ten boj s matrací ;-)...)  a zjistila jsem, že rošt nesundám... Úplně jsem zapomněla, že tam manžel ty prkýnka tenkrát přitloukal. Na těch dvou vyšších postelích už je děti dávno zespoda vykopaly...
Nicméně mně se manželovu práci likvidovat nechtělo... Ovšem lízt pod postel se mi nechtělo taky. Jednak nerada strkám hlavu tam, kde je zvýšená pravděpodobnost jistého setkání, jehož se tak obávám, jak jsem psala výše,... a "dvak" mám v živé paměti, jak jsem před čtyřmi lety vlezla po břiše do toho rohu mezi prostřední a horní postelí, a pak nemohla ven! Zůstala jsem tam zaseklá, funěla jak stará ježková, na čtyři jsem se zvednout nemohla na to tam nebylo místo, a zvednou se jen na plížení, to mne moje absolutně povolený břicho nenechalo... A manžel? Ten se mi akorát tak patřičně tlemil, že ano.
Takže jsem nakonec narvala svá něžná lýtka do těch mezer mezi prkny a jala se drhnout poblitou zeď a koberec pod postelí... na koberci to blití teda částečně pobraly dříve tam spadnuvší a vysypavší se papírový kapesníčky, ale i tak to stálo za to.
Naštěstí aspoň na testování stávající intenzity mojí arachnofobie nedošlo. S lejtkama natěsno zaseklejma mezi prknama roštu by se mi panicky zdrhalo dost blbě. Fakt jsem měla docela problém se z nich pak vyrvat ven.
Asi všichni pavouci dávno utekli před smradem těch zvratků :-D.

No nic jdu pověsit ty vypraný cejchy ;-)...
A doufám, že mám zase na nějakej čas, co se blití týče, vybráno ;-)

pátek 23. března 2018

O finanční gramotnosti a přidružených radostech

Tak jsme se včera s mužem dostali k sérii přednášek na toto téma. Tedy, ne že by jsme tohle téma s dětma dosud nikdy neřešili. V minulosti jsme ho už nakousli mnohokrát, ale obvykle spíš jen okrajově... a hlavně to nikdy nebyla tak plamenná řeč se silnym emočnim zabarvenim, jako včera.
Mohl za to náš druhorozeňák... ehm, jak jinak, že ;-).

To máte tak, asi dva nebo tři týdny zpět se mi po plavání, na který na začátku února začali se školou chodit, pochlubil, že si vzal ze svý kasičky nějaký penízky a koupil tam: "Kolový lízátko, mami!"... a to sice šesti různejm kamarádům a ještě nějakejm klukům z druhý třídy.
No, tak už tenkrát jsme přistoupili s mužem k menší intervenci...
Ovšem včera, včera to bylo ještě lepší.

Ráno totiž druhorozeňák hlásil, že si vezme na plavání zase peníze... A já mu to zakázala.
"Ne, dneska si žádný peníze neber! Nemůžeš furt takhle utrácet za půl třídy," zněl můj verdikt.
A odpoledne cestou ze školy, mi ten dobrák ukazuje krabičku od tikťaků a chlubí se... Že si je koupil. A ještě jedny nějakýmu kamarádovi. A že mu na ně nějakej další kamarád půjčil...!
No, nepochválila jsem ho.
Dostalo se mu dlouhé přednášky na téma dluhy, kterou jsem ukončila slovy: "Počkej, co ti na to poví táta."
"Né, neříkej mu to, mami!" prosil on. Až mi ho skoro bylo líto.
"No to musim, brouku," nenechala jsem se přesto zviklat.

A tak po večeři, neb manžel se z denní vrací až na ní, čekala druhorozeného přednáška ještě plamennější, než ta první, neb můj muž je vzorem spořivosti, a pro potřebu hostit druhé i za cenu dluhů fakt nemá příliš velké pochopení. Tedy, ne že by byl škrt, ale půjčit si na zbytnosti u něj vážně nehrozí.
Povídali jsme si o tom, jaká úskalí půjčování může mít. Jak ten, kdo půjčí, pak někdy může vyžadovat vrátit těch peněz víc, než půjčil. Jak my jsme si po dlouhym zvažování půjčili akorát na byt. Pak jsme ze vzpomínek vytáhli každej jednu příhodu, kdy jsme zjistili při placení, že máme málo a museli si půjčit od kamarádů (manžel na pivo, já na oběd) a jak jsme se přitom cítili blbě a rychle to pak při první příležitosti splatili.. a tak dále a tak podobně...
Spočítali jsme kolik peněz má ještě v kasičce, a společně se dopočetli k tomu, že když každej týden koupí šesti lidem lízátko, nebude mít v kasičce za dva měsíce nic.
Pak jsme ho taky pochválili, že je hodnej, že myslí na kamarády... ale...
Taky jsme si povídali o tom, že kamarádi, kteří se nechaj koupit za přísun lízátek a tikťaků, ve skutečnosti vlastně žádní kamarádi nejsou.
A na závěr muž synka vyzbrojil praktickou hláškou pro případ potřeby. Tedy pro případ, že by některej z těch kamarádů za ním přišel s požadavkem na další lízátko... a to sice ve znění: "Teď je řada na tobě."

Vypadal, že to chápe... jestli opravdu pochopil... uvidíme.
Dnes dostal za úkol fofrem splatit svůj dluh.

P.S.: Tak si říkám, jak to tak po sobě čtu, že se ještě budeme muset ujistit, že správně pochopil, jak jsme to mysleli s využitím tý hlášky "teď je řada na tobě". Že to není o tom, že má za těma klukama jít a vyžadovat od nich, aby teď oni koupili něco jemu, ale že jí má použít pouze v případě, že oni přijdou s tim, aby jim něco opět koupil... chm... ;-).

pátek 16. března 2018

Z našeho druhorozeňáka mne asi jednou vomejou... fakt :-D

Před časem jsem psala na blogu o tom, jak se snažim dětem dávat zdravý svačiny. A ještě dříve, a na několikrát, o tom, jaký šílený jsme měli problémy se zubama.
To jako na úvod, abyste chápali plnou hloubku toho, proč mne ten náš kluk svojí hláškou, k níž se dostanu v závěru tohohle krátkýho povídání, tak moc dostal ;-).
Dnes jsme byli zase na kontrole... byly to teda hotový manévry, který jsem s učitelkou, mužem a zubařem domlouvala už od úterka.
Druhorozeňák měl jet totiž dneska na výlet, jak jsem se v to úterý dozvěděla, a to jak se svojí třídou, tak zároveň s keramickym kroužkem, na kterej strašně nadšeně chodí... takže na ten výlet samozřejmě hrozně moc chtěl, a já hledala způsob, jak stihnout obojí, neb znovu odložit kontrolu u zubaře, když jsou tam tak dlouhý objednací lhůty jsem nechtěla (na začátku ledna jsme totiž odložit museli, jak jsme se vrátili domů z prázdnin s horečkama...)... a tak jsem aktivně hledala spoje nejen nám, ale ověřovala i ty školní... a že jo, že teda pojede, když se maj vrátit do dvanácti na autobusák, a že ho táta vyzvedne rovnou tam, a do školy už se vracet nebude a pojedou rovnou do Prahy za náma, že na ně budem čekat u zubaře...
A protože jel na ten výlet, dostal dneska trochu vydatnější svačinu. Krom obložený housky a nakrájenýho ovoce dostal ještě takovej ten malinkej kulatej červenej sýr, tušim že mini Babybel se to jmenuje a k tomu jako zvláštní bonus ještě müsli tyčinku.
A toho borce mýho střelenýho nenapadlo nic lepšího, než ve chvíli, kdy jsem se už v ordinaci loučila, nakráčet tam zpátky a takovym tim správně oprsklym tónem jakoby ho to najednou fakt strašně moc zajímalo... před zubařem! prohlásit:
"Mami???? A proč si mi dneska dala sladkou svačinu????"
No vážně... Zabít ho je málo :-D.

úterý 13. března 2018

Naše hra inspirovaná vikingem Tappim a sobem Chichotkem

Posledně jsem psala článek o knihách v nichž vystupuje dobrácký viking Tappi a jeho nerozlučný kamarád Chichotek... a dnes se vám chci pochlubit hrou, kterou jsme si podle nich doma vyrobili.

Prvním popudem byla tahle krabice od sušenek. Děti se totiž hned nechaly slyšet, že ten sob vypadá jako Chichotek... a tak mi začalo šrotovat v hlavě, co pěknýho by tedy  v té krabici mělo najít svoje místo... 

...a tak nakonec o jarních prázdninách, které jak už jsem psala byly u nás ve znamení vikingů, vznikla tahle hra.

Z prvních stran prvních dvou dílů o Tappim jsem ofotila a několikrát vytiskla, zalaminovala a rozstříhala obrázky postaviček z příběhu.


 Na látku jsem pak namalovala cosi jako Šeptající les a Šumící moře, přimalovala políčka a některá z nich označila runou, podle prvního písmena jména příslušné postavy, někde jsem použila první dvě, protože je tam několik postav začínajících od "S" a nebo taky od "B" a "D" (tady jsem si po letech trochu oprášila znalosti run z Tolkienova Hobita). 
A na závěr jsem to celý pro jistotu oentlovala, aby se nám hrací plán moc netřepil.

Pak jsme ze starých zásob vyštrachali takový barevný skleněný kamínky místo figurek a i nějaká bezprizorní kostka se nakonec našla... a mohli jsme hrát.

Postupuje se přibližně podle příběhu. Tedy z Tappiho chalupy pro zásoby ke kupci Všejedovi, přes políčko s trollem Mrzoutem k Chichotkovi a tak dál až k chalupě a pak k lodi a po ostrovech Šumícího moře. 

Háže se kostkou, přičemž šestka je šestka, nehází se znovu, a komu se podaří trefit přímo na pole nebo těsně před či za, může si vzít kartičku s obrázkem příslušné postavy z příběhu. Největší šance je získat Tappiho, přes jehož políčko se projde při hře vlastně celkem třikrát. Ale každou kartičku je možné získat jen jednou...
Nakonec nevyhrává ten, kdo je v cíli, tedy zpátky v chalupě, nejdřív, ale ten komu se podařilo cestou sesbírat nejvíc obrázků... :-).

Tak, a krabice má svoje využití :-).

Zabaleno ;-)

Myslím, že obr Balvánek (chycený chobotnicí) se mi docela povedl.

Ale hlavně: děti hra baví... a při hře často komentují co se kde stalo a vzpomínají na děj příběhu v knihách. A mě hrozně těší, s jakým nadšením poznali mnou naznačený prostředí a hrdiny příběhu.
Až napíšou úkoly, stihnou-li to do večeře, budem zase hrát ;-).